Dvojice, co nejsou páry, poznám vždycky už ve dveřích. Jak jí galantně přidrží dveře, a pak jí pomůže z kabátu. Jak mu ona poděkuje. Jak se na sebe dívají. Nebo spíš, že se na sebe vůbec dívají. Donesu jim dva dorty a dvě kávy, které pak nepřítomně usrkávají. Mluví spolu tiše a jejich úsměvy trpknou příchutí bolesti. Nebo spíš umíněnosti, asi jako když se cpete třetí cukrovou vatou, ačkoli dobře víte, že vás bude bolet břicho.
Například pán v dlouhém kabátě, který by jindy v cukrárně určitě neposeděl, a jeho milá na vysokých podpatcích s příliš růžovou rtěnkou. Ta by sem normálně ani nezašla, objedná si Colu Light a ďoube se lžičkou v dortu. Nakonec ho stejně nechá.
Nebo tihle u vedlejšího stolku. Ona se snaží se poskládat nákupní tašky - skoro určitě to je mamina. Kdo jiný odkládá nutnou návštěvu kadeřníka měsíc? Přisedá si k ní chlapík s decentním bříškem a začínající pleškou, ale předtím se opatrně rozhlédne.
Žádné skutečné páry dnes nemají čas ani pomyšlení na sachr a kafe. Samotáři se zavrtají do práce jako pštrosi a doufají, že tak přehluší vykolejený svět. Dnes tu posedí jen ti, co si tenhle čas musí ukrást. Je to jejich den a cukrárna je jejich útočiště. Jako každý rok. Všech pět stolků U Medového pokušení hostí hříšníky s dvojím životem. Hříšníky, či oběti? Můžete soudit, když jste nezažili? A chcete soudit, pokud jste zažili?
Mám pochopení pro dvojice, co nejsou páry. Přisypu jim do kávy špetku skořice a přeladím z koled na pop. Nepotřebují víc sváteční atmosféry, mohli by se v ní udusit. Vytahují z tašek malé balíčky a vyměňují si je. Dárky zabalené do krásných, barevných papírů, převázané zlatými a červenými stužkami, které se zítra pod žádným rozsvíceným stromečkem neobjeví. Dospělí přece nevěří na Ježíška.
Zavíračka. Dvojice odešly do víru vloček a světel. Zhasnu výlohu a nachystám poslední dvě pressa a na stolek připravím dárek. My dva tu aspoň budeme slavit sami.
