Nesněžilo. Padla mlha a protivné vlhké chladno nepříjemně zadrhávalo v nosních dutinách. Alena se vracela z obchodu z vedlejší vesnice a se skloněnou hlavou sledovala asfalt, po kterém se střídavě vpravo a vlevo míhaly špičky jejích nových bot. Ucho tašky řezalo do dlaně. Příště počkám na autobus, slibovala si v duchu.
V kapse jí zazvonil telefon, na displeji směřovala pohyblivá šipka ke jménu Pavel. "No ahoj," zvedla mobil k uchu. "Ahoj mami, stojím právě u regálu s piškotama. Chceš z nich dělat nějaké cukroví, říkalas, tak že bych ti nějaké vzal," vysypal ze sebe mladý mužský hlas s legračním přízvukem na hlásce L. "Říkala jsem si, že bych mohla," Aleně se v hlavě začaly v chaotickém pořadí zjevovat špajska, komora, lednička a kniha receptů. "Vypadal ten recept dobře. Dyť nakonec v nejhorším to dám psovi, ten má piškoty rád," u pusy se jí zvětšoval obláček páry.
Stála uprostřed špinavé cesty lemované nahnilým listím a křivým plotem a poslouchala Pavlův hlas na druhé straně, podkreslený umělohmotnou vánoční znělkou a urgentním hlášením pro pokladnu číslo osm. "Přijedu večer."
"Přijeď. Ahoj," řekla.
"Pa," řekl.
Kolem se mihlo auto a na okamžik ozářilo mlhu žlutě a červeně. Představila si supermarket, ve kterém teď přešlapuje Pavel. Narvané regály, bohaté girlandy umělého jehličí, zářivé ozdoby, cinkavá hudba z reproduktorů, plakáty plné úsměvů a vyobrazení domácí vánoční pohody na pytlících mražené zeleniny
Zatímco ona stojí kdesi ve vlhké, zavadlé krajině, kde absolutně nic nenasvědčuje tomu, že za pár dní by měl být Štědrý den. Pomalu šlapala podél křivého plotu a myslela na to, kde je pravda. Jestli tady u ní nebo tam u Pavla. Jestli má něco z toho smysl a jestli o něco nepřichází, když má doma jenom adventní svícen vyrobený podle návodu v časopisu. Přidala do kroku, mlha potemněla a pouliční lampy za zatáčkou vyprskávaly bledé světlo. Pod mostem se plazil tenký potok, vesnice působila prázdně a uboze. Těšila se domů. Těšila se na svůj svícen a svoje kafe. Na svoje Vánoce.
