Vanutí vějíře z mrazových listů neexistujících rostlin, slíbaných z mžourání chaloupek čumáčky okřídlených koček, v ruce Zimy, která nerozpustí ani vločku, zametlo stáda mraků pod obzor, jako když koště zběsilého úklidu na poslední chvíli zamete prach pod skříň. Dospělí si šeptali: „Podívej, těch hvězd!“ Zato děti, které se už týdny pokoušely mraky přivolat, jako se volá na kočku (jen ony znají slovo, které láká mraky, bílé a sněživé, tak jako slovo čiči přiláká kočku; možná zní sň, nevím), děti hrozně brblaly.
Áno, áno, Vánoce na blátě, pokyvovali stříbrohlávci, přestože žádné bláto nebylo. Těch už bylo a ještě bude! Děti však věděly s neúprosnou jistotou, že právě tyto Vánoce jsou důležité, protože jsou teď a další budou kdovíkdy, tedy za dobu nekonečně vzdálenou; a že absence sněhu je prostě katastrofou.
Napsaly jste o něj Ježíškovi? Zapomněly, jak jinak! Nebo je možná po dvou tisíciletích konečně omrzelo psát někomu, kdo sice pošle dárky, ale nikdy neodepíše, ani nepřijde na návštěvu; jako bohatý vzdálený příbuzný.
Opravdu byste daly všechno na světě za sníh? „Snadná pomoc,“ pošeptal jim někdo do oušek. Měly možná odseknout: Co je šeptem, to je čertem, a vůbec, co je vám do toho? Místo toho nastavily zvědavé ulity vzdálenému příboji slov. Dospělí neměli ponětí, že děti kují pikle, a vzali je před večeří na procházku. Noc dychtivě světélkovala, jako by se na něco těšila. Děti vylezly na kopec, zavolaly, jako se volá koťátko, ale použily citoslovce horké jako praskání ohně a studené jak praskání ledu a plné něžných š a cizokrajných x. Když se hned nic nedělo, vytáhly z kapes kousky cukroví a vztáhly je k nočnímu nebi, jako by lákaly obzvláště mlsné sovy. Konečně začalo chumelit; to se z nebe spouštěly hvězdy, ba celé galaxie až po ty z nejzazších konců vesmíru, a popadaly na zem jako ty nejnádhernější vločky. Děti se zvonivě smály, brodily se závějemi, koulovaly se a některé hned začaly stavět sněhuláky.
Cožpak netušily, že je Slunce také hvězda?
Efemérní hvězdičky tály na rukavicích.
