„Františků, Frantó“, hulákala přes pět perónů mrazem napudrovaná ženská v pěkně vypasované péřovce. Copy jí přitom lítaly nahoru dolu jako švihadla. Desítky hluchých kulichů však blonďatou čtyřicítku nevnímaly. Vypouštěly akorát kouřové signály, že už chtějí do teplých krajin obýváků. Nikdo jí nezamával, natož aby s radostí zahalekal její jméno. „Na třetí kolej přijede vlak...“ zapískal amplión. Ženská popadla balík, co ji dosud ležel u nohou a rozběhla se k přestupovému tunelu. Dvakrát s ním řízla o lavičku stojící v cestě. Když se prodrala houštím kabátů a funivě vyběhla schody o pár nástupišť dál, nemusela se dlouho rozhlížet. Starší vousatý chlapík, takový čahoun v oprané lyžařské bundě, stál proti ní.
„Purpuro, kde ses flákala?“ spustil s malou výčitkou, jakoby se nechumelilo. Žena sklopila oči a zadívala se na Frantovu ošmajdanou pohorku. „Máš rozvázanou tkaničku,“ hlesla na půl pusy, a vrátila své oči do Frantova pohledu. „V kolik ti to jede, nezajdem na něco?“ Muž se poškrábal ve strništi: „Dala by sis grog?“ „Jako před dvaceti lety?“ přitakala mu s úsměvem otázkou. Stáli před budovou hlavního nádraží, smrákalo se. „Ženu mi vzala lavina.“ prolomil chvilku mlčení u druhého kelímku rumem šizeného nápoje. „Nemusíš mi říkat, že je ti to líto.“ „Promiň“, odpověděla. Pak se ale začala smát. „Franta? Zase smrdí někde s Purpurou, pamatuješ? Nejčatější chraplavá vodková odpověď správce boudy, když po nás byla na lyžáku sháňka.“ Franta usrknul grog: „A my jsme hulili u kotelny.“
„Kam jedeš na Vánoce?“
„Pohlídáš mi ten balík? Musím si odskočit.“
„Máš drobné?“
„Jo, díky“
„Hele, Purpuro, jsem ti chtěl, nic, to počká, až přijdeš.“
„Já vím.“
„Jestli se mi zase ztratíš… “
Purpura se otočila, rukou si setřela vločky z nosu a zmizela v hale.
„Nikdo si nevšímá, jak život mění se v dým“ prozpěvoval si cestou na vlak František. „Pane, nechal jste tu tén…“ vrávoravě přistoupila k balíku starší opilá ženská. Dál už nic neříkala a odtáhla vánoční kořist kamsi ke křoví.
