VÁNOČNÍ POVÍDKA: R do těsta nepatří

Ráno, Štědrý den.

 

Křik nedočkavých dětí mě probouzí. „Tati vstávej, dnes přijde Ježíšek“ hlásí mi ta nejmladší.

 

„Těšíš se?“ ptám se.

 

„Rozhodně, otče, jen nemůžu pochopit proč mě v noci rušil tvůj příšerný zpěv koled. Chtěla jsem rychle usnout, abych se brzy probudila do dneška,“ odpovídá s úsměvem.

 

„Já jsem zpíval v noci koledy?“ podivuji se.

 

Marně přemýšlím, co se v noci dělo. „Maličká, tatínek slíbil, že upeče sám a bez cizí pomoci vánočku. A pravděpodobně jsem do toho vložil veškerou svou lásku aby vám chutnala.“

 

„Hm, ale povídal jsi nějakým R, že je nikdy neopustíš.“

 

„R?“

 

„Ano, kdo to je tati?“

 

„To netuším. Co jsi ještě slyšela?“

 

„Že si R nezaslouží být ve společnosti nějakých surovin koupených ve vánoční akci a že nedovolíš, aby s nimi splynuly v horkém opojení. Pak jsem usnula.“

 

Matně si vzpomínám, že jsem ruce nořil do vlhké hmoty, která jakoby pulzovala a vtahovala mě do sebe. Vzpomínám na příjemně vyhřátou troubu, na ořechy ve tvaru mozku a také na mouku, která mi křupala pod nohama jako sníh. Na koledy, které zněly jako koncert undergroundové kapely z klubu na rohu. Na voňavý kouř a kluzké máslo. Na svíčky vrhající světlo jako pochodně. Na skořicovou chuť teplého vína i chuť syrového těsta. Na příjemnou půlnoční únavu.

 

A také na celonoční vrzavý zvuk pod svým polštářem. Nadzvednu ho a objevím neotevřený igelitový balíček. Snídaně, ozve se volání z kuchyně. Rychle schovám sáček za záda.

 

„Miláčku, vánočka se Ti celkem povedla, jen si zapomněl na rozinky“ líbá mě manželka na tvář. Usměji se. Krásné a veselé. Byla to hezká noc.