Dědeček vždy kolem dvacátého prosince vytahoval velmi tlustou knihu, do které se ponořil a oči z ní neodtrhl až do Štědrého večera. Když jsem se ho ptával, proč o svátcích tráví všechen svůj čas s knihou, místo aby se věnoval nám, dětem, zpravidla vůbec neodpovídal. Jako by se bál, že přeruší-li četbu, způsobí si jakési potíže.
Jednoho dne, kdy dědeček zas odemykal almaru a bral z ní svou knihu, jsme se s chlapci dohodli, že mu onen klenot vytrhneme z rukou, utečeme a někam jej schováme. Jen ze špásu. Domluvili jsme podrobnosti a když se starý pán začetl, sedě pohodlně ve svém křesle, vkvačili jsme do jeho jizby a proměnili plán ve skutečnost.
Jakýpak výsledek jsme byli očekávali? Jeden prorokoval, že se děd rozzuří, ale jsa dobrotivou osobou, brzy jeho zloba opadne a uvědomí si svou sobeckost – vždyť o Vánocích by lidé měli být spolu; druhý tvrdil, že se hněvat nebude, jen se pousměje a bude si něco nesrozumitelného mumlat, jak má ve zvyku, když je v rozpacích. Jen nejmladší hoch snad cosi tušil, proto se již od začátku ke komplotu tolik neměl...
Výsledek nás překvapil. Nestalo se nic, knihu jsme uchopili, zavřeli, to jsme se ještě pochechtávali. Smích nás přešel se zjištěním, že se stařeček ani nepohnul a dál těkal očima ze strany na stranu, jako by byl knihou hypnotizován a netušil, že čte prázdno před sebou. Nejmladší hoch se rozplakal a my dva zbylí, racionálně uvažující jedinci, jsme se jali knihu zkoumat.
Po jejím otevření jsme se objevili ve světě z cukrové hmoty. Byly tam kopce, stromy, všechno z barevného cukru. Mezi tím vším se proháněly cukrové opice, které třímaly kovové činely a bohabojně jimi tloukly o sebe. Jedna opice k nám přistoupila, uklonila se a s veselým vřískotem se jala tančit doprovázejíc se svými činely. Ta opice byla dědeček, měla stejně bílé, prořídlé vlasy. Já a můj kumpán jsme na sebe pohlédli a zjistili jsme, že i my jsme cukrovými opicemi. A v tu ránu nám přišlo dobré sáhnout do prázdna, vytáhnout z něj činelky, bušit jimi a tančit.
