Zhasl poslední světla v sále, pak zkontroloval pánské i dámské záchody. Zhasl na chodbách i ve foyer. Zastavil se až před pokladnou, kde se opřel o pult a dlouze se zadíval na stěnu se zarámovanými filmovými plakáty. Zapálil si cigaretu a sundal plakát k filmu Až přijde kocour. Měl ho vždycky rád a co víc, věděl, komu jím udělá radost. Zhasl úplně to poslední světlo v kině. Zamknul dveře a s plakátem pod paží odházel domů.
Po cestě přemýšlel o tom, co bude dál s kinem i s ním. Pokuřoval si. Nikam nespěchal. Lehce pršelo a nebe růžovatělo od světel. Na tvářích lidí viděl, že už už chtějí být doma a v teple. Taky tedy přidal do kroku, i když bylo teprve pět hodin. Od té doby, co jsou děti z domu, s Marií večeřeli vždycky až v sedm. Na náměstí si koupil svařené víno, sladké jak cumel. Sedl na tramvaj, svezl se dvě zastávky, plakát pořád v podpaží. Vystoupil a po pár metrech zazvonil na řadový domek. Vstupní dveře se otevřely až po chvíli. Za nimi stála vrásčitá paní s šedým drdolem. Brýle na krku putovaly ihned na nos. Trochu rozpačitě se usmála a pobídla ho dál. U dveří se jí mezitím seběhl zbytek rodiny, děti koukaly a ptaly se tatínka: „To je Ježíšek?“ Ten je odvedl za maminkou a pokračovali v pouštění skořápkových lodiček. Staří známí nejdřív nevěděli, co říct. Pak jí ukázal ten uloupený dárek. Samozřejmě, že se smála, smála se a, jak to stařecké oči dokážou, uronila samovolně i pár slz. Poděkovala, nabalila mu krabičku cukroví a u dveří mu dala pusu. Stisknula mu pevně ruku a řekla, že ho po Novém roce navštíví.
Od Marie čekal, že se bude zlobit, protože přišel přece jen asi o půl hodiny později. Ale přijely děti a ona byla zahlcena tím lomozem kolem vybalovaní a tak dále. Po večeři a po rozbalování dárků se ho zeptal ten jeho nejstarší: „Táto, když ti zavřeli kino, tak už můžeš jít do důchodu, ne?“ Trochu ho to urazilo. Krev se mu nahrnula do tváře a raději odešel do kuchyně, kde si sedl ke stolu a začal do sebe cpát cukroví od kouzelné filmové uvaděčky Diany.
