VÁNOČNÍ POVÍDKA: Pátá židle

Štědrovečerní televizní noviny. Díval se na ně děda, ze svého roztřepeného křesla. Máma smažila kapra, v kuchyni za zavřenými dveřmi. Táta uspával Anežku, mou sestru v plínkách. Mě si nikdo nevšímal. Nesledoval spolu se mnou, s nosem přilepeným na skle, venkovní tmu, jemně poletující vločky. Nevyhlížel Ježíška, jestli neletí oblohou k našemu obýváku. Neviděl jsem ho, ale věřil jsem, že tam někde je. A že přijde. Ta bájná postava, o které si v posledních týdnech ve školce povídáme. To miminko, mimochodem daleko hezčí než moje sestra, ležící v jesličkách. Je to můj vzor, jak se umí proměnit! Teď malý a hned dospělý s vousem na bradě.


Štědrovečerní televizní noviny skončily. Děda vypnul televizi dálkovým ovladačem. Maminka vyšla z kuchyně, tváře ještě rozpálené od páry, ale už se slavnostním úsměvem na rtech. Táta to náhlé ztichnutí pokoje také slyšel? Přišel se sestrou v náručí. Položil ji do kolébky a přikročil k nazdobenému stolu.


Bylo to jako loni. Jen sestra byla navíc. Ale spí, tak se nepočítá. Červený ubrus se šiškami, talíře se zlatým zdobením. Uprostřed stolu slánka a cukřenka, pepř taky nechybí. Okolo stolu pět židlí. Pro dědu, pro tátu, pro mámu, pro mě. A ta pátá? Pro hosta, kdyby někdo šel kolem, to se tak dělá.


Děda sepjal ruce, táta sepjal ruce, sepjal jsem ruce i já. Děda se nikdy nemodlil, dnes ano. Cítil jsem posvátnou tíhu večera. A těšil se na kapra a cukroví, linecké.


Hladce plynoucí průběh večera drasticky přerušilo zvonění zvonku. Lekl jsem se. Porozhlédl jsem se kolem stolu – nebyl jsem sám, ostatním také svítil v očích otazník. Než stačil někdo promluvit, odeběhl jsem otevřít. Vzal jsem za kliku, prudce otevřel a spatřil ho. Vážně to mohl být on? Vysoký zarostlý muž, pravda v trochu ošuntěném kabátu, ale vypadal jako ten, co trpí na kříži nad dědovou postelí.


Pozval jsem ho dál. Vy byste snad Ježíška nepozvali?Ještě, že pro něj máme tu pátou židli, byla moje poslední myšlenka, než jsem za ním zavřel. Vlastně to byla moje vůbec poslední myšlenka.