Cestou na půlnoční přemýšlí, zda nezapomněla sfouknout svíčky na adventním věnci. Ne, jsem si jistá, říká si, vracet se nebudu. Pod nohama ji křupe sníh a ona tak tak drží balanc, aby neuklouzla. Přeci jen nebyl dobrý nápad vzít si ty nové kozačky na vysokém podpatku. Snad to ustojí. Ustojí. Přemýšlí, co ustála letos. Ustála ošklivý rozchod, při němž nechyběly rány do obličeje i do srdce. Nezhojitelné. Ustála to nepříjemné sdělení lékaře, že tento záchvat pravděpodobně její matka nepřežije. Ustála i to, když se tak opravdu stalo a milovaná matka zemřela. Ustála její pohřeb i vyřízení pozůstalosti. Ustála i to, že letos poprvé v životě je na Štedrý den sama.
To vše ustála a byla na sebe nesmírně pyšná. Přeci jen nejsem tak...prásk!! Zledovatělá louže byla ukrytá pod sněhem a ona nedávala pozor na cestu. Tak tohle neustála… Začala se neuvěřitelně smát. Tak to mi ještě chybělo, chválím se tu v duchu, jaká jsem silná a skvělá a teď se tu válím jak mlha nad Londýnem.
"Jste v pořádku? Pojďte, pomůžu vám na nohy. Bolí vás něco?" Ten hlas zněl jako cinknutí zvonku na vánočním stromku její babičky. "Ne, v pořádku, já to zvládnu, já se jen zamyslela..."
Ale to už ji ruce chytly v podpaždí a zvedaly na nohy. "Opravdu jste v pořádku? Ty slzy jsou od pláče, nebo od smíchu?" Ruce decentně čistí kabát a ruka za zády je připravena k záchraně před dalším případným pádem.
"Vše je v pořádku, děkuji za pomoc, veselé Vánoce." Pokračuje opatrně po cestě a utírá si slzy. Nebyla jsem příliš nevychovaná? Přece jen jsou Vánoce, měla jsem být milejší. Otočí se, ale ulice je už prázdná. Jen stopy ve sněhu ukazují, že se jí vše nezdálo.
"Děkujuuu, byly od smíchu!" zavolala do prázdné ulice. Nic se neozvalo, jen sníh se dál tiše snášel na domy. Pokračovala opatrně v cestě a ve vzpomínkách. V dálce už byly slyšet hlasy lidí, jak se schází na půlnoční mši. Atmosféra Vánoc v každé vločce. Dnes o půlnoci poděkuje za každý nový den, za každé pomocné ruce, které jí pomohou vstát ze sněhu a očistit jí kabát.
