Josef se jemněotřel o Marii. Jeho vousy se dotkly její tváře. Probudila se. Pohlédla na něj vlhkým zrakem, nadzvedla hlavu a zhluboka se nadechla. Byla zima. Josef s Marií se k sobě pevně tiskli. Tělo na tělo, šupina na šupinu. Jejich káď byla plná k prasknutí a probouzela se k letargickému životu. Nebylo tam k hnutí, vody akorát tolik, aby netrpěli žízní, ale příliš málo k opravdovému žití. V místě, kde proudila čerstvá voda, byla tlačenice. Josef nabízel Marii, že ji tam dostane, ale okamžik v čerstvé vodě podle ní nestál za tolik námahy. Nabádala Josefa, ať šetří síly. Jestli internaci přežijí, jistě jim darují svobodu. Josef si nebyl jistý, zda tomu může věřit, ale nechtěl Marii zklamat.
Náhle Marie vytřeštila zrak. Josef zpozorněl. Hrubě ho uhodil podběrák. Na okamžik ztuhnul hrůzou. Ani tentokrát nebyl na řadě on, ale tučný kapr vedle. Hluboce vydechl. Z tlamy mu vyšla bublina. Najednou ucítil pod břichem síť – podběrák se vrátil a zachytil ho. Než se vzpamatoval, už stoupal nad hladinu. Otřásl se zimou a strachem. Zahlédl zástup bytostí lačnících po jeho krvi. Síť podběráku ho vyklopila na popravčí špalek. Kat ho zručně přidržel. Několikrát naprázdno zalapal po dechu. „Sbohem, Marie!“ Pak ztratil vědomí. Marie naštěstí nemohla vidět, jak ostrý nůž projel Josefovým hrdlem a vzal mu život.
Marie byla zmatená. Chvěly se jí ploutve a žábry lapaly po kyslíku. Zalila ji panika a hrozný žal. Josef je pryč! Pomyslela si, že snad mají ještě naději. Někteří se vrátili. Přimkla se k té myšlence tak pevně, jako se každou noc tiskla k Josefovi. Ze všech sil se prodírala k hladině. Věděla, že tam bude blíž smrti a možná i svému milému. Ucítila suchý chlad na hřbetní ploutvi. Povedlo se! Zadívala se tam, odkud čekala Josefův návrat a bez hnutí zírala tím směrem. Čas ubíhal a Josef se nevracel. Přišla noc a zase den. První matné paprsky zimního slunce se dotkly Mariina mrtvého těla, lehce se pohupujícího v rytmu kapřího davu pod ním.
