Ze vzrostlých dubů zbyly jen pařezy. Zvláštní ironií bylo, že jediný strom, který nechali, byl středně veliký smrk hned u cesty.
Plakal. Slzy ledovatěly v promáčeném kapesníku, jenž svíral prokřehlou rukou. Dubový vršek byl jeho chrámem, byl to jeho svět. Tady se modlil, tady jako kluk poznával chvilky štěstí a jako mladý muž zde prožíval první lásku. Sem se uchyloval ve své beznaději.
Pařezy. Jak málo zbude během okamžiku ze svatostánku. Ani ten kříž ne. Jenom nevyslovitelná lítost někoho, komu vzali jedinou radost. Dva dny před Štědrým dnem.
Nevěděl, kdy usnul. Spal mezi pařezy, jen ve starém smradlavém kabátu. Bylo malým zázrakem, že se ráno probudil. Nebo snad již byl na onom světě? Všude kolem bylo plno stromů, duby, břízy, buky, borovice, jedle. Slunce je šimralo v jehličí a holých větvích a pryskyřice občas líně stékala po kmeni. Tohle musí být ráj, pomyslel si. A vůbec neřešil, že někde tam dole pod kopcem šlehají vysoké plameny a v nich zaniká poslední zoufalý sten něčeho starého. On omládl, on byl konečně šťastný…
