Smyla si z rukou krev. Pak si zapálila cigaretu. Kapr ležel vyčištěný na plechu. Jako by se mrtvým tělem usmíval.
„Na víc nemám,“ přistihla se při tom, že si s ním povídá.
„Hloupost, mávla rukou. Byla však z vánočních příprav unavená. Začala si s kaprem povídat.
„Co ty víš? Jaké je to žit s třemi dětmi bez muže.“
A kapr jí najednou odpověděl: „To není důvod, abys kouřila. Děti tě potřebují.“
Alespoň jednu radost mám, chtěla mu říct.
Kapr jí předběhl: „Každý se jen vymlouvá, my taky v rybníku nešlukujeme bláto.“
Začala se smát. Sama sobě. Diskutuje s mrtvým kaprem, který smrdí blátem. Jenom tahle mrtvá ryba jí dělala společnost. Děti spaly. Byla mírně zoufalá. Věděla, že jejich Vánoce budou chudé.
„Nemusí být smutné,“ slyšela opět kapra.
Děti byly malé a ona sama. Manžel zemřel před půl rokem. V zahraničí. Šel jen za prací. Chtěl jen něco vydělat pro své princezničky. Neměli žádnou širší rodinu. Jen jeden druhého. A své tři děti.
Nikdy nechtěla kouřit. Po manželově smrti jí ale po něm zůstal jen tenhle zlozvyk. Nechápala to. Nikotin ji držel nad vodou. Zabývala díky němu i něčím jiným, nejen manželovou smrtí.
Zítra jsou Vánoce. První bez manžela. Čas zázraků.
Sedla si v kuchyni na židli. Slzy jí tekly po tváři. První slzy od jeho smrti. Neplakala ani na pohřbu. Tiskla k sobě malá tělíčka. Nechtěla, aby se bály. Máma pláče. Byly už tak vyděšené. Ona taky. Musela s tím něco dělat. Tak si koupila první krabičku a sirky.
Byl to zkrat. Ona nepila. Nechodila do hospody. Nemohla si to při dětech dovolit. Tak si kupovala cigarety.
„Taky hloupost,“ řekl kapr.
Jo, měl pravdu. Pláč jí pomohl.
Kapr voněl na Vánoce již od rána v celém bytě. Za okny sněžilo. Holčičky se smály s mámou u stromečku. Nikdy na toho kapra nezapomněla. Chutnal jinak než ryba. Vánoční kapr, který jí odnaučil kouřit.
