Mé jméno je Plast a povím vám svůj příběh. "Mami." Slyším tlumeně z průhledné krabice za výlohou. "Koukej, ta panenka." "Která?" "No tamhle ta, což pak ji nevidíš? Prosím, mami, koupíš mi ji?" Dál už jsem přes padající vločky viděl jen smutný obličej toho malého děvčátka. Smířeně se koukalo s tím, že svou panenku, tedy mě, už nikdy neuvidí. Dost mě to mrzelo, byl jsem smutný. Doufal jsem, že to děvčátko ještě někdy spatřím. Po nějaké chvíli zhasla světla v krámku, sem tam blikla žárovka z pouličních lamp, byla tma. Celou noc jsem myslel jen a pouze na tu dívenku a přál si, aby byla šťastná. Na druhý den ráno jsem uslyšel povědomý hlas kdesi za mnou. Někdo mluvil s majitelem krámku. Najednou jsem ucítil, jak se vznáším, zvláštní pocit po tak dlouhé době strávené na jednom místě. Bílá tma, cvakla pokladna, zvonečky nad otevírajícími se dveřmi oznámily něčí odchod. Byl jsem zmatený. Nevím přesně, co se dělo, házelo to se mnou ze strany na stranu, moc si toho nepamatuji. Nastal zlom, z ničeho nic byl klid. Bílá tma se v mžiku proměnila ve známou černou. V hlavě jsem měl miliony otázek. Ležel jsem bez pohnutí, netknutý, ve tmě, sám. Cítil jsem se ztracen. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Týden, možná dva jsem takhle ležel. Ucítil jsem pohyb, vše bylo tak rychlé; tam, zpátky, bílá, červená, střih. Byl jsem do něčeho zabalený. Než jsem se opět ocitl v černočerné tmě, stihl jsem si všimnout malého sněhuláka. Bylo jich více, vedle sebe, všichni drželi smeták a místo nosu měli mrkev. Dlouho nebylo nic. Ticho a temnota. Asi pět hodin poté slyším rolničky, dupot rychlých nohou. Ale nebyl to dupot drsný, nahánějící strach. Byl to dupot něžný, lehký, radostný. Začínám vidět světlo, svět je čím dál tím jasnější, snažím se po tak dlouhé době zaostřit. Vidím úsměv. Vidím radostný úsměv dívenky, jež byla onen večer prvního sněhu před mou výlohou. Je to nádherný pocit vidět ji šťastnou. Jsem šťastný.
