V úterý jsme vás vyzvali, abyste do 2011 minut napsali vánoční povídku, která nebude mít víc než 2011 znaků. V redakci se nám jich nakonec sešlo přes padesát. Deset nejlepších čtenářských povídek budeme publikovat počínaje dneškem až do 24. prosince na našem webu. Ostatní povedené příspěvky se objeví na Reflex.cz po Štědrém večeru. A teď už se můžete začíst do prvního vánočního příběhu od Lenky Lokvencové - Strážní andělé.
Dovolte, abych se představil. Jsem Gabriel, strážný anděl. Představili jste si křídla a nad hlavou zářící svatozář? Tsss… romantický rekvizity! Zklamu vás, ale pokud se mi okolo hlavy točí hvězdičky, je to povětšinou způsobeno sedmihvězdičkovým koňakem. Jinak vypadám úplně normálně. Normálně na někoho, kdo je už padesát let mrtvý.
Ale to byste nepoznali. Chodím mezi vámi, lidmi, a zatím si ještě nikdy nikdo nestěžoval. Kdo by si taky stěžoval, když mojí každodenní a jedinou prací je zajistit, abyste neměli bolesti ani starosti. To je moje práce, jsem strážný anděl. A věřte mi – v tenhle čas, o Vánocích, mám sakra nabitý program. Teď by totiž nikdo neměl být sám.
A to je důvod, proč tu teď mrznu.
Subjekt 1: Jiřina Šrejbrová, pohlaví: žena, stav: vdova, věk: moc.
Subjekt 2: Maty Čtyřlístek, věk: sedm, prý dítě štěstěny. Právě teď sedí na kraji zamrzlého rybníka a šněruje si brusle. Je jen otázkou času, než pod ním led praskne a on se poroučí do mrazivé vody. Jak to vím? Jednoduše, sám jsem ledovou krustu narušil a pak…křup! No, nemuseli jsme čekat dlouho. Jako by mu maminka neopakovala, že se má držet u okraje.
A tady je už i náš záchrana, přesně včas. Stařenka se přihanala s tichým lamentováním „Chlapečku zlatá! Co tě to jen napadlo?“ lomila rukama, než jsem jí podstrčil velkou větev. „Chytni se, pojď, ty kluku nešťastná. Ne, nesedej si, musíš do tepla. Pojď.“
Část jedna ukončena.
*
Něco tady úžasně voní!
Cukroví.
Mlask!
Který kousek by se tak dal uzmout?
Matyáš sedí vedle, zabalený do deky s hrnkem kakaa, a jeho rodiče stále dokola a dokola děkují. „Kdybychom pro vás mohli něco udělat, cokoliv!“
Zní to i opravdově.
Stařenka však jen mává rukou. „Ale jděte, co já bych mohla chtít?“
"Co takhle nebýt na Vánoce sama?" našeptávám tichounce. Kdo by neznal ten dotěrný hlásek. No tak, nabídněte jí to. Vidíte, jak je, chudák, sama. Bez rodiny. Opuštěná.
„A nechtěla byste…, no…, strávit svátky s námi?“
To je ono, mnu si ruce. S úsměvem se rozplývám do časoprostoru. A pár kousků cukroví se mnou.
O AUTORCE: Jmenuji se Lenka Lokvencová, je mi 22 let. Pocházím z Pardubic, ale zrovna si užívám studentský život v Praze, kde studuji žurnalistiku. Psaní je mým velkým koníčkem, kterým bych se jednou chtěla i živit. I když zatím povětšinou píšu do šuplíku.
