Milanův oblíbený hostinec U Slonů zavřel už ve dvě, druhý nejoblíbenější, Oáza, ve čtyři, a třetí v řadě, bezejmenné bistro se stolky na stojáka u konečné tramvají, zavíralo právě teď. Muslim Habib rozhazoval rukama a směšnou češtinou vysvětloval: "Ty jít domů! Sou Fánoce!" Milan nedokázal pochopit, proč muslim bere ohled na Vánoce. Odpověď byla jasná. Žádný kšeft. Habib se nechtěl pouštět do teologické disputace. Zavřel okénko, vyhlášené levným rumem a pravidelnou dávkou emocí od místních trosek, a uháněl domů na pečené halal jehněčí. Tušil, že jeho česká žena by radši dělala kapra, ale chlap rybu nežere. Milan zůstal stát u zavřeného stánku sám. Bezdomovci někam zmizeli. Asi šli slavit Vánoce. Možná měli s kým.
Růžena už stejně ani nevycházela z bytu. Minulé vánoce jí držel za ruku, prosil, aby neodešla. Usmála se a zemřela. Typická ženská. Vánoce nejsou svátek pro lidi, kteří jsou sami. Nepotěší je stromeček, listopadová vánoční výzdoba, nákupy se slevou, ani dárek od rozesmáté modelky, která charitativní organizací propaguje sebe samotnou. Jsou lidé, kteří si nejvíc ze všeho pod stromeček přejí umřít. Ti silnější se zabijí. Slabší napíšou Ježíškovi.
Ježíškovi ten dopis museli číst desetkrát. "Co s tím mám jako dělat?" zoufal si a vzhlédl k svému týmu. Ogilvymu zhasla dýmka. Gates se pokusil vymluvit, že je nováček. Ježíšek zuřil. Nehledě na vážnost situace, jeho rozčilení bylo miminkovsky roztomilé. "Tohle mám udělat? Ne panenku, ne nějaký auto na ovládání? Kde jsou rozzářený dětský očička! Vy chcete abych oddělal šedesátiletýho osamělýho chlapa? Vždyť jsem mimino!" Hvězdný tým mlčel. Ježíšek zakroutil hlavou, tohle nedopadne dobře.
Milan nakreslil na kus papíru stromeček a udělal si rybí polívku z prášku. Dal sám sobě nový zapalovač. To ticho bylo horší než samota. Podíval se na fotografii Růženy a usmál se. Cítil, že je pořád s ním. "Veselé vánoce," řekl. A ticho se prolomilo. Pořád slyšel její hlas. "Děkuju..." Na nebi zaplála betlémská hvězda a vešel Ježíšek. S brokovnicí.
