Zamrazilo mě. Vánoční strom před nákupním centrem Monstrosa se zřítil s rachotem padajícího pytle šrotu. A já to viděla v přímém přenosu. Uf! Jsem dost emotivní a brzo jsem proto změnila tělesnou teplotu a zrudla. „Ale do pytle, bylo tam pod ním několik lidí, ne? Co teď? Nó, neunikneš, zdravotnice jsi od maturity, hybaj.“
Proklestila jsem se hloučkem senzacechtivých a přelezla pokřivený plůtek kolem stromku. V ohrádce na mě dýchlo teplo a smrádeček jak z betlémského chlívku. Lidí, které to skolilo, bylo zhruba deset; nesourodá skupina: bezdomovec, těhotná, manažerka středního věku v kostýmku a její kolega, senior s berlí, výrostek s koloběžkou, párek milenců. Zběžně jsem prohlédla škody. Jaké štěstí, pár škrábanců, odřenin, bolístek. To ošetří v sanitce. Zaplať Bůh za ty vánoční dary! Vem čert, že někteří Češi kolem plůtku ani dnes nezapomněli na vychování a stihli mezitím spadlé ozdoby naládovat do kabel. Jsou tu Vánoce, hlavní je především zdraví všech.
A jak se mi tak ulevilo, začala mi být zase klasická zima.
Jenže v tom jsem ho uslyšela. Řvouna v hábitu. Rozuměj člena duchovního sdružení, který do té doby rozdával s úsměvem zcela vyrovnaného pod vánočním stromkem „své“ knihy za dobrovolně povinný příspěvek. Ten nebohý utrpěl skutečný šok, neb duchovní poselství bylo větvemi jehličnanu zničeno a potrháno k nepoužití, a vyrovnanost syna člověka byla rázem tatam.
„Do prčic, kdo mi tohle nahradí? Policajty, ale hned!“ vykřikoval hoch s patřičnou razancí.
„Jsou to jen knihy, nerozčilujte se“, namítla jsem smířlivě, abych alespoň trochu dostála samozvané záchranářské pozici.
I bezdomovec přitakal. „Váš pan vedoucí vám určitě odpustí, za to přece nemůžete“, navrhoval ten dobrotisko.
„Houby, všechno to budu muset zacvakat, vy jste dobrý. Víte, jaký jsou výrobní náklady jedný knížky?“.
Inu, komerční doba si žádá své oběti.
