VÁNOČNÍ POVÍDKA: Miluju Vánoce
V úterý jsme vás vyzvali, abyste do 2011 minut napsali vánoční povídku, která nebude mít víc než 2011 znaků. V redakci se nám jich nakonec sešlo přes padesát. Deset nejlepších čtenářských povídek budeme publikovat až do 24. prosince na našem webu. Ostatní povedené příspěvky se objeví na Reflex.cz po Štědrém večeru. Přečtěte si povídku Miloslava Keltner Miluju Vánoce.
Díval jsem se, jak mi krájí maso. Maso na řízky, říkal jsem jí. Tak snad to trefí.
Podala mi ho přes pult. Asi předtím trochu plakala, měla rudý oči. Z naříznutý kůže na ruce jí kapala krev a mísila se se studenou vepřovou, co prosakovala skrz papír. Tím se ten kilovej balíček posunul do atmosféry těžce sváteční. Ech, jak já miluju Vánoce.
Vyšel jsem na ulici. Zastavil jsem se. Zamyslel se. Představa, že pojedu domů tím šedivým metrem do prázdnýho bytu, mi neudělala nejlíp. Průvan, co se žene tunelama, se na Štedrej den obzvlášť zakusuje.
Ten těžkej, chladnej kus zvířete v rukou mi dodal odvahu. Otočil jsem se.
Vstoupil jsem zpátky do řeznictví. Zazvonil zvoneček nade dveřmi, zavoněl svařák a z rádia zazněly koledy. No, spíš tak jako zachrčely.
Byla sama. Usmála se.
Vzal jsem její zkřehlý prsty do rukou a řekl něco o tom, že bych ty řízky jedl nerad sám. Nevím, co jsem říkal pak; v těhle chvílích se radši moc neposlouchám. Políbila mě. Zamkla vstupní dveře a položila se na ledovou dlažbu, co trochu čpěla chlórem.
Netušil jsem, že může mít na sobě člověk tolik vrstev oblečení. Když jsem pak rozmasírovával svoje prochladlý kolena, tak jsem pochopil, proč je má.
Pod tou lasturou z bavlny se chvěla křehká bytost, co trochu voněla zvířecí krví.
Někdo se pokusil dobýt obchod ztečí na přední dveře, ale ignorovali jsme ho. Zpod stavovského čepce jí unikl pramen kaštanových vlasů. V rychlých intervalech vydechovala obláčky páry a smála se. Z ruky jí zase trochu tekla krev, ale bylo jí to jedno.
Lehl jsem si na záda a zadíval se ke stropu. Někde mezi salámama, co nám visely nad hlavama, jsem zahlédl anděla. Zašklebil se a venku se pomalu setmělo. Ech, jak já miluju Vánoce.
O AUTOROVI: Jmenuju se Miloslav Keltner. Jsem pětadvacetiletý dělník, co pracuje, studuje, miluje a bojuje v Praze a snaží se u toho nepropadnout úplně alkoholu... A píšu velmi zřídka, abych se z toho všeho nepomátl, a v podstatě jenom v hlavě, což má nevýhodu (i výhodu), že to zase zapomenu.
