Každé dítě touží někdy v životě spatřit toho hodného tvora, který mu přináší dárky – Ježíška. I Tonda nad tím celou dobu přemýšlel a od léta začal spřádat plány na vědeckou misi na téma: „jak vypadá Ježíšek.“ Už se viděl v televizi a novinách, jak všem představuje jeho pravou a nefalšovanou podobu. Musel ale vymyslet nějaký rafinovaný dárek, kterým Ježíška prozradí. Ten rok bylo vánočním hitem autíčko na dálkové ovládání. To by mohlo být pro Tondu zákeřnou zbraní. Už od září soustavně prohlížel různé skrýše a skříně, aby objevil Ježíškův sklad. Nejdůležitější je, aby rodiče byli v práci. V září nenašel žádný dárek, v říjnu také ne. Už to chtěl vzdát. Jenže v listopadu objevil něco, nad čím srdíčko zaplesalo - autíčko na dálkové ovládání! Rozbalil krabici, a v jejích útrobách našel ovládání. Nastrkal do něj baterie a do auta taky. Ovládání si schoval v pokojíku. Autíčko zase sbalil pečlivě do krabice. A na Štědrý den se těš, Ježíšku!
Nastal den před Štědrým dnem. Tonda má zákaz vstupu do obýváku, protože tam „lítá Ježíšek“. Schoval se však do šatníkové skříně a škvírkou nakukoval, co se v obýváku bude dít. Něco zašramotilo, všude začaly lítat balicí papíry a uprostřed toho shonu tatínek s maminkou. Tonda si vzal do rukou ukořistěné ovládání. Objevil v obýváku krabici s vysněným autíčkem a pohnul páčkou dopředu. „Stáňo, v tý krabici se něco mele,“ řekl táta. „Víš co, vybal to auto z krabice, asi se nějak zbláznilo,“ řekla máma. Táta vybalil auto. Najednou se zničehonic rozjelo a podrazilo vánoční stromeček. „Co to proboha je?“ řvou rodiče. Ze skříně vítězoslavně vylezl Tonda a řekl: „Ježíšek!“. Pravda, rodiče se na něj dívali jako na Boží stvoření. Po šoku následoval Tondův výslech, jak to s tím Ježíškem opravdu je. „Tak vy mi celou dobu lžete,“ povzdechl si a začal brečet. „Nebul, Toníku, však seš první na světě, kdo napálil Ježíška,“ uklidňovala ho maminka. Ve škole se klukům chlubil, že viděl „Ježíška“.
