Na první pohled se toho ve školních jídelnách moc nezměnilo, na ten druhý je ale změn spousta

Na první pohled se toho ve školních jídelnách moc nezměnilo, na ten druhý je ale změn spousta Zdroj: Profimedia.cz

Darina Křivánková: Konec mastného tácu a co dostávají děti ve školních jídelnách

Chodila tam většina z nás, teď tam krmí naše děti. Školní jídelny jsou pro leckoho noční můrou. Pro jiného mohou být docela milým zážitkem. Ve většině vaří za stejné peníze, jen někde vědí, jak na to.

Tyhle vzpomínky mě dlouho pronásledovaly: jdu k okénku ve školní jídelně, za nímž se blýská několik zarámovaných diplomů s oceněním „plán dodávek do JZD jsme splnili“, a vracím tác s jídlem, které jsem na talířích alespoň rozšťourala, aby nevypadalo netknutě. Šlo o to, jaká soudružka měla zrovna službu, přes některou to prošlo (přes tu, co chtěla splnit plán dodávek do JZD), přes jinou ne. Takže jsem se potupně vracela ke stolu, abych jídlo na talíři rozšťourala o něco důkladněji. Dneska už těžko posoudím, jestli bylo jídlo skutečně tak pekelné, nebo si to vybájila má dětská mlsná huba. Jasně si vybavuju zcepenělý kus masa, jenž se nedal ani ukrojit, natož rozžvýkat, nebo „remaplátek“, ten se ukrojit dal, než mi někdo prozradil, že je to rozemleté, následně slisované – a bůhví čím spojené – odpadní a velmi tlusté maso, tedy REkonstituované MAso. Ale vybavuju si i šišky s mákem nebo rýžový nákyp, tyhle sladké pondělky bývaly kdysi, v hloubi 80. let minulého století, vlastně gastronomickým svátkem.

Co se dá uvařit za 32 Kč? Dost.

Čas oponou trhnul a leccos se změnilo. Jak kde a jak co. Se školními obědy je to u nás úplně stejné jako s čímkoli ostatním: někde se vaří skvěle, jinde to stojí za prd. Vždycky a za všech okolností to závisí na lidech. Největší problém kupodivu netkví v ceně – ta se podle zákona musí vejít mezi 16 až 32 Kč na prvním stupni, 19–34 Kč na druhém a 20–37 Kč na střední škole. Za tyhle peníze se opravdu dá uvařit solidní a dobré jídlo, jen se musí vědět jak. V tom by měl být školním kuchyním nápomocný tzv. spotřební koš, jenž předepisuje složení jídel a určuje potřebné dávky jednotlivých výživových skupin na žáka a den. Problém je, že tahle „pomůcka“ pamatuje krále Klacka, takže je nejužitečnější tehdy, když ji ve školní jídelně ignorují.

Dalším průšvihem jsou platy kuchařek ve školních jídelnách – podle tabulek mají nárok na dvanáct tisíc hrubého, pokud se tedy snaží „jen do výše svého platu“, není to věru mnoho a nikdo se jim nemůže divit. Proč by kdokoli kvalifikovaný takovou práci dělal? S tím pak souvisí i schopnost umět použít vybavení školní kuchyně tak, aby to dávalo smysl a na talířích neležela šedivá kuřata. Ono upéct dozlatova jedno sympatické kuřátko je něco jiného než těch fešáků odpravit dvě stovky.

Dalším kamenem úrazu jsou dodavatelé, kteří mají své zájmy, a obloudit špatně placenou hospodářku jim nemusí dát zas tolik práce. Ona si polepší, oni dodají do jídelny polotovary, jež se „tváří zdravě“. (Tohle vám samozřejmě nikdo nahlas neřekne, ale mezi zasvěcenými se to prostě ví.) Děti navíc budou šťastné, do anketních dotazníků sice tvrdí, že chtějí jíst zdravě, ale ve skutečnosti chtějí to, co jim chutná. A z podstaty jim chutnají jídla nadupaná chemickými dochucovadly, protože za tím účelem byla vymyšlená. A pak jsme tu také my, rodiče, abychom jim dávali špatný příklad a sváděli je ze zdravé cesty.

Hitparáda školních jídelen

Problematických faktorů je tu tolik, až se jeden diví, že to v nějaké školní jídelně může fungovat. Funguje a není to zas taková výjimka. Někde si prostě zakládají na tom, že chtějí být dobří a nabízet za daných podmínek to nejlepší, co lze. Třeba to, co si může člověk přečíst na stránkách projektu Skutečně zdravá škola, vzbuzuje nemalé naděje. Ještě lepší je zajít do některé z oceněných škol a ochutnat tamní jídlo. Ano, školní jídelny mají svou „hitparádu“ – ty nejlepší obědy prý dělají v jídelně gymnázia Zlín – Lesní čtvrť. Ale vařit umí i jinde. Když tak rádi nahlížíme za hranice, jak se tam v mnohém mají lépe a krásněji, možná by nebylo špatné si všimnout, co tam mají na tácech ve školních jídelnách. Kdo sledoval misi Jamieho Olivera, ví, o čem je řeč. Jeho boj s chemickými prefabrikáty na dětských talířích byl těžký a do určité míry marný. U nás by si Jamie nejspíš připadal jako v ráji.

Recept: Rákosníčkova polévka (tuhle polévku vaří dětem ve školní jídelně Horní v Brně):

Kromě toho, že je krásně zelená, je i hodně dobrá, kdybych byla dítě, jedla bych ji ráda. Polévku jsme testovali na několika dospělých i dětských jedincích a setkala se s jednoznačně pozitivním ohlasem. Oloupejte dvě větší brambory, nakrájejte je na kostky a dejte vařit do půllitru vody. Mezitím nakrájejte jednu cibuli a nechte zesklovatět na lžíci másla, přihoďte ji do polo­měkkých brambor, přidejte i půl sáčku mraženého hrášku, osolte a ještě chvíli povařte. Přilijte sklenku smetany, všechno rozmixujte tyčovým mixérem, podle potřeby dosolte, přidejte posekanou pažitku a pár lžic sterilované cizrny.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Gurmet. Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.8/2015.