Víno se prý letos neurodilo, skuhrají vinaři u nás i na jihu Evropy. Tam jim navíc neplodily ani olivovníky, takže nebude olej. A taky citrónů je málo… Každý rok je něco špatně, buď prší moc, nebo málo, buď svítí moc, nebo málo. A podle toho buď roste, nebo neroste.
Zemědělec je ten, kdo jezdí na traktoru a na podzim vždycky zadělá silnice bahnem z polí, ale taky ten, díky němuž máme co jíst. Záleží na úhlu pohledu. Než jsem se odstěhovala na venkov, byli pro mě zemědělci jen ti, kteří se občas objevovali ve zprávách a mluvili o úrodě, respektive neúrodě. Život mezi poli a také poměrně intenzívní zájem o jídlo a všechno, co s ním souvisí, mi ale důkladně otevřely oči.
Život mezi poli
U nás na vsi má takřka každý svůj kousek půdy, pěstují se tu plodiny celkem bez fantazie, nicméně nějaká ta sklizeň z nich obvykle je. Na malých políčkách kolem vsi jsou k vidění hlavně brambory, cibule, česnek, kukuřice, ale i nějaké to rajče. Pro místní lidi je to vcelku zásadní ulehčení rodinnému rozpočtu, ovšem i zvyk, tradice a jisté vědomí soběstačnosti. I my jsme zryli nevelký kus půdy a zasadili, naše výpěstky jsou stále nebohé, ale jsme na ně hrdí. Ačkoli dýně se letos moc neurodily, loni jsme jich měli dvojnásobek… Plyne z toho, že si tak nějak umím představit, co to znamená, když se neurodí.
Už před pár lety jsem pochopila, že toho sami moc nezmůžeme, tak jsem v nedaleké vsi našla Lenku s Petrem, tedy „své bedýnkáře“. Sympatická dvojice mladých lidí tu na lánu pole pěstovala desítky druhů zeleniny, důsledně ekologicky, tudíž složitěji než běžně. Jezdívala jsem si každý týden pro bedýnku krásné, voňavé a křupavé zeleniny. Petr byl obvykle zabořený v záhoně, Lenka občas utrousila: „Dneska to bylo skvělé, nemuseli jsme vstávat už ve čtyři, ale až v pět, nebylo takové vedro.“ Nebo: „Ten přívalový déšť spláchl hodně sazenic, ale naštěstí ne všechny.“ Případně: „Už dlouho prší, hodně nám toho shnilo, ale naštěstí ne všechno.“ V těch katastrofických zprávách byl vždy obsažen pro mě nepochopitelný optimismus. „To jinak nejde,“ pronesl Petr, když se jednou vynořil ze záhonu, „to bychom si z toho brzy hodili mašli.“
Nerovný boj
Postupně jsem pochopila, že takhle mluví všichni, kteří něco sázejí do hlíny. Být malým zemědělcem je řehole. Když přeperete všechny škůdce, máte před sebou souboj s úředníky, dotačními formuláři, kvótami, vedete nerovný boj s lépe dotovanou, a tudíž levnější zahraniční produkcí… A pokud tohle všechno ustojíte, je tu jeden faktor, který nepřemůžete nikdy: počasí.
Lenka s Petrem už se přestěhovali na lepší pole kamsi do jižních Čech. Mrzí mě to, ale přeju jim to. Myslím na ně vždycky, když přijdou sucha, přívalové deště, kroupy nebo jiná slota, a moc jim držím palce. Zeleninu teď kupuju u jiných, ale stejně bláhových nadšenců, kteří kvůli mrkvi vstávají ve čtyři ráno. Chci, aby můj zemědělec věděl, že si jeho práce vážím a nelituju jediné koruny, již u něj utratím. Jsou to pro něj hodně těžce vydělané prachy.
Recept na víkend: Fazolové lusky po provensálsku
Kupte u svého zemědělce půl kila fazolových lusků, nějaká ta rajčata, cibuli a čerstvý tymián. Lusky omyjte, odkrojte stopky, překrojte je napůl a vařte v osolené vodě asi 10 minut. Mezitím oloupejte cibuli, nakrájejte ji na kolečka a zpěňte na másle. Přihoďte tři rajčata pokrájená na kousky (pokud máte čas, tak je spařte ve vroucí vodě a oloupejte) a duste pět minut. To už budou lusky uvařené, slijte je a přidejte k rajčatům a chvíli poduste. Ve finále zakydněte poctivou dávku crème fraîche a bohatě zasypte čerstvým tymiánem.
Autorka je šéfredaktorkou časopisu Gurmet, text vyšel původně v tištěné verzi Reflexu č.41/2014.
