Hvězda Reflexu je celoroční projekt, ve kterém proti všudypřítomným špatným zprávám nasazujeme ty dobré. Každý měsíc upozorníme na pět lidí, jimž se povedlo něco užitečného, vyplavali z českého rybníčku a dozvěděl se o nich svět či se postavili čelem zlu. Na konci roku hodláme naše „celebrity“ shromáždit na jednom místě, poklonit se jim a ještě jednou si připomenout uplynulých dvanáct měsíců, které se i díky nim staly o něco snesitelnějšími, než se původně zdálo. Naši čtenáři u toho samozřejmě nebudou chybět.
Když na přelomu února a března před „první českou kapelu“ předstoupil anglický dirigent Simon Rattle, musela to být pro generálního ředitele České filharmonie Davida Marečka vzácná chvíle. V roce 2011 přišel z Brna k rozhádanému orchestru, kde se vyhrožovalo stávkou, zatímco zahraniční kritiky konstatovaly umělecký sešup do průměru. Jako z Marsu tehdy znělo sebevědomé prohlášení nového šéfa, že Českou filharmonii dostane mezi prvních deset nejlepších orchestrů na světě.
Leckdo se možná ušklíbl, avšak tehdy pětatřicetiletý manažer začal okamžitě pracovat: přivedl k orchestru konečně bezvýhradně přijímaného šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, muzikantům podstatně zvedl platy, na post prvních houslí odvážně umístil tehdy pětadvacetiletého Josefa Špačka a „prodral“ těleso na všechny myslitelné světové scény.
Po Bělohlávkově smrti rozvinul potenciál orchestru Semjon Byčkov a sami členové souboru, kteří koketovali se sólovou kariérou, se rozhodli zůstat v orchestru a být u jeho nevídaného progresu. Nedávné, třídenní hostování vysněného, možná nejrespektovanějšího světového dirigenta Simona Rattlea jako by na úsilí Davida Marečka dalo štempl. Hlavně díky němu můžeme být na Českou filharmonii zase pyšní.
