Polské povstání proti ruské okupaci skončilo v kaluži polské krve. Povstalců se nezastal ani papež | Reflex.cz
nahoru

Polské povstání proti ruské okupaci skončilo v kaluži polské krve. Povstalců se nezastal ani papež

Lukáš Lhoťan22. ledna 2020 • 18:10
Polské povstání proti ruské okupaci skončilo v kaluži polské krve. Povstalců se nezastal ani papež
foto: Wikimedia

Historie Polska je protikladná k historii českých zemí. Zatímco Češi a Moravané se celospolečensky podrobili habsburské vládě a stali se plně integrovanou součástí jejího impéria, Poláci se nikdy nesmířili s nadvládou ruského cara a aktivně proti ní vystupovali. Příkladem je i lednové povstání z roku 1863, kdy se vzbouřili Poláci i další národnosti. Povstání šlo napříč všemi vrstvami společnosti a na území dnešního Polska, Litvy a části Ukrajiny zahájili povstalci ozbrojený odpor proti ruské okupaci.

Lednové povstání muselo být uspíšeno proti plánovanému termínu kvůli odhalení jeho přípravy ruskými orgány. Bylo zahájeno takzvaným Manifestem Prozatímní polské vlády z 22. ledna 1863 a postupně se šířilo i do Litvy a na území dnešní Ukrajiny. Jedním z impulzů k povstání proti ruské okupaci byly násilné odvody mladých Poláků do ruské armády, kdy mladí lidé utíkali před odvody do lesů a tam začali organizovat partyzánské protiruské oddíly. K mladým lidem se postupně přidala i polská šlechta a měšťanstvo, a tak byl položen základ vzpouře.

Ruská vláda během let své nadvlády nad Polskem násilím odvedla statisíce mladých Poláků do své armády a zpět domů se z nich vrátila jen malá hrstka. Jednalo se o jistou formu národní genocidy, která byla promyšleným tahem ruské vlády. Polští vlastenci moc dobře vnímali, že se ruská vláda snaží využít Poláky k tomu, aby bojovali za ruské zájmy, a zároveň se tak snaží oslabit polskou společnost na nejcitlivějším místě – u mládeže.

Trest smrti za záchranu nevinných životů

Před vypuknutím povstání se odehrály události, které ukazují, jak moc ruský car toužil po násilných represích proti Polákům. Například je zaznamenán příběh, v němž ruský kapitán Aleksandrow z telegrafní stanice ve Varšavě obdržel od ruského cara telegram s pokyny ke střelbě do polských demonstrantů; on ho ale upravil tak, aby nedošlo k násilí, a za to byl poté ruským soudem odsouzen k smrti.

Byť povstání zahájila Prozatímní polská vláda, od října 1863 se stal diktátorem a vůdcem polských povstalců bývalý ruský generál polského původu Romuald Traugutt, který byl po porážce povstání ruskými úřady ve Varšavě dne 5. srpna 1864 popraven. Dalšími výraznými postavami povstání byli členové Prozatímní vlády Oskar Awejde (v září 1863 po nervovém kolapsu během výslechu ruských vyšetřovatelů vydal ruské vládě seznam jmen povstalců), Jan Maykowski a Karol Mikoszewski (katolický kněz, který po porážce povstání uprchl do rakousko-uherské monarchie).

Zničit Poláky jako národ

Když jsem si četl o metodách ruské okupační správy k potlačení polského odporu před, během a po povstání, hodně mi to připomínalo metody pozdějších sovětských úřadů – násilné deportace, odvody do armády, popravy a podobně. Ruské úřady se (stejně jako později úřady sovětské) ve snaze potlačit polské vlastence zaměřily na likvidaci polské střední třídy – šlechty, katolických kněží, měšťanů a intelektuálů. Cílem ruské vlády bylo postupně zničit Poláky jako národ a rusifikovat je. Ve srovnání s vývojem v českých zemích člověka napadá, že vlastně můžeme být rádi, že nám vládli Habsburkové, a ne ruští carové.

O brutalitě bojů polských vlastenců s ruskými okupanty během povstání vypovídá i to, že bylo zabito několik desítek tisíc polských bojovníků, kolem tisíce zajatých polských vlastenců ruské úřady popravily a desítky tisíc Poláků poslaly do táborů nucených prací na Sibiři (předchůdců sovětských gulagů). Další tisíce Poláků z ruského impéria emigrovaly před národnostním útiskem a perzekucí.

Ruská armáda při potlačování povstání nebrala ohledy na civilní obyvatelstvo a vypalovala celé vesnice a vraždila civilisty podezřelé z podpory polských vlastenců. Osobně bych popsané historické události přirovnal k německému protipartyzánskému teroru za druhé světové války. Tak se totiž ruští vojáci chovali v 19. století k polskému civilnímu obyvatelstvu, a proto je i dnes u mnoha Poláků patrná nedůvěra až nenávist k všemu ruskému.

Asi nejznámější je masakr civilistů a raněných polských bojovníků, který spáchala ruská armáda ve vesnici Mołożów dne 19. května 1863. Tehdy tam ruští vojáci, údajně kozáci, povraždili raněné polské vojáky a místní civilisty. Ruští vojáci zavraždili i lékaře s jeho personálem, který raněné Poláky ošetřoval.

Následky pocítil i zbytek Evropy

Povstání trvalo přibližně od 22. ledna 1863 do října 1864 a skončilo naprostou porážkou polských povstalců a vítězstvím ruského impéria. Po porážce polského povstání ruské úřady zesílily násilnou rusifikaci a začaly i násilím zasahovat proti katolické církvi, kterou pravoslavná ruská vláda vnímala jako duchovní oporu polského nacionalismu a hlavního ideologického protivníka rusifikace Poláků. Byly zavírány kláštery a kostely, bylo nařízeno užívat ruštinu jako jediný úřední jazyk a jako jediný jazyk při výuce ve školách.

Polské povstání mělo velký dopad na politické vztahy mezi evropskými mocnostmi. Francie se v té době pokoušela posilovat své vztahy s Ruskem, ale to se více sblížilo s Pruskem, které se snažilo posílením vztahu s Ruskem oslabit vliv Francie. Prusko dalo najevo svou připravenost pomoci ruské vládě při potlačení polského povstání již 29. ledna 1863, kdy byla zhruba polovina pruské armády mobilizována a vyslána na hranice s Ruskem pro případ, že by bylo potřeba pomoci Rusku potlačit polský odpor.

Již 8. února 1863 byla v Petrohradě oficiálně podepsána smlouva o vzájemné vojenské pomoci mezi Ruskem a Pruskem, která velmi rozlítila francouzskou vládu. Naopak ruská vláda se dívala dosti negativně na chování Francie, na jejímž území se nacházela polská emigrantská komunita, která prakticky bez francouzského zásahu pomáhala polským povstalcům v Rusku. Došlo dokonce k situaci, že z Anglie vyplula loď s anglickými dobrovolníky, kteří se chtěli přidat k polským povstalcům v boji proti ruské okupaci, ale loď byla nakonec internována ve Švédsku. Na lodi pluly celosvětově známé osobnosti – například italský vlastenec a revolucionář Giuseppe Mazzini, ruský politik žijící v emigraci Alexandr Ivanovič Gercen či taktéž v emigraci žijící ruský filozof a anarchista Michail Alexandrovič Bakunin.

Vlády Velké Británie a Rakousko-Uherska podpořily polské vlastence proti Rusku, ale pouze diplomaticky a vyloučily vojenský zásah. Asi nejvtipnější je, že polské povstalce proti ruské vládě svorně podpořili francouzští katolíci a zednářské společenství společně se socialistickým hnutím. Tyto navzájem znepřátelené skupiny považovaly za až tak moc důležité podpořit polské vlastence, že na chvíli zapomněly na své vlastní konflikty.

Poláků se nezastal ani papež

Velice překvapivý byl postoj hlavy katolické církve papeže Pia IX., který byl proti polskému povstání, a dokonce je i odsoudil a uznal právo ruského cara zasáhnout proti povstalcům, i když po potlačení polského povstání papež Pius IX. protestoval proti ruskému pronásledování polské katolické církve. Podle historiků byl proruský postoj papeže Pia IX. motivován jeho snahou vést s ruskou vládou dialog a dosáhnout vzájemné dohody, takže vlastně papež Pius IX. lidsky řečeno hodil Poláky kvůli politice přes palubu a nechal je napospas ruské vládě. Přitom v čele polského povstání byli i katoličtí duchovní. Asi nejznámější je případ Stanisława Brzóska, katolického kněze a polského generála, kterého ruská okupační správa zajala poté, co v důsledku brutálního mučení zajatých povstalců zjistila místo jeho pobytu. Ruské okupační úřady pak dne 23. května 1865 tohoto katolického kněze popravily oběšením.

Ruská okupační správa popravila i další představitele polského vlasteneckého odporu. Ve Varšavě byli například popraveni členové nejvyššího polského vedení Romuald Traugutt, Roman Żuliński, Józef Toczyski, Rafał Krajewski a Jan Jeziorański.

Toto polské povstání proti ruské okupaci se silně odrazilo i v kultuře následných desetiletí. Asi nejznámější je dílo francouzského spisovatele Julese Vernea, v jehož rukopisu románu Dvacet tisíc mil po mořem je jednou z hlavních postav kapitán Nemo, původně velitel ponorky Nautilus, jenž byl polského původu a účastnil se neúspěšného polského povstání proti ruské okupaci. Vydavatel Verneova díla tím však nechtěl kvůli vzájemným dobrým vztahům dráždit Rusko a francouzskou vládu, a tak si vynutil změnu a z kapitána Nema se stal Ind.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější