Ráno 20. prosince 1989, několik hodin po vpádu do této středoamerické země, zdůvodnil agresi prezident USA George Herbert Walker Bush nutností ochrany amerického výsostného území v Panamě, integrity smluv uzavřených panamským prezidentem generálem Omarem Torrijosem a americkým Jamesem Carterem, jakož i životů amerických občanů v Panamě, kde jich žilo pětatřicet tisíc, demokracie a lidských práv a boje proti obchodu s drogami.
Toto zdůvodnění se v hrubých rysech nijak zvlášť nelišilo od záminek k mnoha předešlým intervencím Spojených států v latinskoamerických zemích, nicméně v určitých bodech George Bush starší měl pravdu. Ostatně podle panamské ústavy z roku 1904 dostaly Spojené státy povolení intervenovat v tomto státě podle vlastního uvážení (!) a na jeho základě námořní pěchota potlačovala lidová povstání v letech 1908, 1917, 1918 a 1921.
Invazi předcházel puč
Frakce Panamských obranných sil podnikla 3. října téhož roku pokus o puč, při němž zahynulo minimálně dvacet a možná až osmdesát lidí včetně jeho několika lídrů popravených poté, co se vzdali.
Je všeobecně známo, že Američané se kvůli často uplatňované politice „silného klacku“ v Latinské Americe netěší právě největší oblibě. Vzhledem ke strategickému významu, jaký představuje Panamské průplavové pásmo, v této zemi, rozlohou o málo menší než Česká republika, působilo 13 597 amerických vojáků stálé posádky, včetně 193. pěší brigády. Bush nemohl zvolit pro invazi lepší termín. Pozornost celého světa totiž poutaly převratné změny odehrávající se v zemích střední a jihovýchodní Evropy a nějaká Panama se ocitla na periférii zájmu sdělovacích prostředků.
Vpád
Poté, co po sérii provokací Panamské obranné síly zavraždily seržanta sboru námořní pěchoty Spojených států, rozhodl se prezident Bush k největší vojenské operaci země pruhů a hvězd po neblahé vietnamské válce. Americké velení pro ni vyčlenilo 27 750 vojáků a operace dostala název „Just Cause“ (Spravedlivá věc).
Režim diktátora Manuela Noriegy bránilo 16 000 lehce vyzbrojených příslušníků Panamských obranných sil, jež připomínaly spíše policii a z nichž pouze 6000 bylo možno nazvat bojovými vojsky. Kromě toho existovalo 1800 mužů „praporů důstojnosti“, které americký vojenský historik Micheal Clodfelter ve svém životním díle Válčení a ozbrojené konflikty z roku 2008, z něhož pocházejí všechny statistiky obsažené v tomto článku, nazývá „milicí neukázněných ozbrojených chuligánů“.
Zatímco čtyři lehké tanky Sheridan, podporované pěchotou, zaútočily na hlavní stan Panamských obranných sil, zvaný Comandancia, 1586 příslušníků Rangers a 2176 výsadkářů elitní, 82. vzdušné výsadkové divize zajistilo mezinárodní Torrijosovo letiště, Río Hatto západně od hlavního města a další cíle během největšího amerického bojového seskoku podniknutého po druhé světové válce. Dva „neviditelné“ stíhací bombardéry F-117 Stealth ve své první bojové akci svrhly pumy poblíž kasáren v Río Hattu.
Oběti
Ačkoli diktátor Noriega unikl zajetí a ukrýval se dva týdny na velvyslanectví Vatikánu coby uprchlík, než se 3. ledna 1990 vzdal, Panamci navzdory beznadějnému poměru sil několik dní vzdorovali. Američany stála „Spravedlivá věc“ 23 mrtvých vojáků, z nichž devět usmrtila „přátelská palba“ (friendly fire), což není zrovna lichotivá bilance. Dalších 324 utrpělo zranění, a to 72 výsadkářů a 36 obětí „přátelské palby“. Osmnáct příslušníků amerického vojenského personálu zahynulo z nebojových příčin, z nichž jedenáct přišlo o život při zřícení dvou vrtulníků 21. února 1990. Zemřeli také tři američtí civilisté a španělský novinář.
Vzhledem k americké početní, a zejména materiální a technické přesile dopadly Panamské obranné síly mnohem hůře než interventi. První hlášení uvádělo 314 padlých, 124 raněných a 4054 zajatých, ale v listopadu 1990 panamský Ústav soudního lékařství snížil výpočty mrtvých Panamců na 345 včetně jen 65 vojáků. Smutnou stránku americké invaze představují zabití civilisté. Američané jejich počet vyčíslili na 202, ale jiné odhady zmiňovaly desetinásobek. Římskokatolická církev uváděla celkem 673 mrtvých Panamců. Je logické, že v případě zabitých civilistů se Američané raději drží nižších cifer.
Nově zvolený prezident Guillermo Endara projevil pro zájmy Spojených států v Panamě podstatně větší vstřícnost nežli Noriega. Panamské obranné síly byly rozpuštěny.
Životní osudy Manuela Noriegy
Samozvaný diktátor v letech 1983 až 1989 Manuel Noriega se sice oficiálním prezidentem Panamy nikdy nestal, ale fakticky ji řídil až do té doby, než ho svrhla americká intervence.
Narodil se 11. února 1934 v hlavním městě Panama a je zajímavé, že nejenže byl spojencem USA, ale od padesátých do osmdesátých let minulého století dokonce pracoval pro Ústřední zpravodajskou službu (CIA). Později v něm zvítězil nacionalistický a protiamerický duch, podporoval obchod s drogami a obcházel embargo uvalené Spojenými státy na Castrovu Kubu. Nepochybně právě za to ho USA obvinily ze špionáže pro „ostrov svobody“.
To Noriegu dopálilo a veřejně označoval Spojené státy za nepřítele. Po americké invazi se nakonec vzdal. Američané ho odvezli na Floridu, kde ho postavili před soud, jenž mu kladl za vinu mimo jiné pašování drog, vydírání a finanční podvod. Na lavici svědků usedli jak někteří Noriegovi bývalí spojenci, tak i jeho nepřátelé. Soud podle očekávání shledal Noriegu vinným a 16. září 1992 ho poslal na čtyřicet let za mříže. V roce 1999 mu tento trest zmírnili na třicet let.
O Noriegovo vydání požádala roku 1999 Panama, kde ho o čtyři roky dříve odsoudili na dvacet let. O diktátora projevila zájem rovněž země galského kohouta, jež ho za finanční podvod odsoudila na deset let. Ve Francii, kam ho vydali roku 2010, strávil rok ve vazbě a v prosinci 2011 ho vydali do Panamy. Své zážitky ze žaláře popsal v knize Americký vězeň.
V březnu 2017 se podrobil operaci mozku kvůli nádoru, poté se mu spustilo krvácení a upadl do kómatu. Na následky krvácení 29. května téhož roku ve věku 83 let v hlavním městě Panama zemřel.
