Po americké invazi na Mariany v červnu 1944 („velké střílení krocanů na Marianách“) se Japonci pokusili vybojovat si v rozhodující námořní bitvě nadvládu nad Filipínským mořem. Mobilní loďstvo admirála Džisaburóa Ózawy čítalo pět mateřských a čtyři lehké letadlové lodě, pět bitevních lodí, jedenáct těžkých a dva lehké křižníky, 28 torpédoborců a 478 letounů (227 stíhacích, 113 hloubkových bombardérů, 95 torpédonosných letounů a 43 hydroplánů). Dalších sto letounů se nalézalo na pozemních základnách na Marianách.
Patnáctého června se Američané vylodili a čtyři dny poté, 19. června 1944, rovněž k námořní bitvě ve Filipínském moři. Americké ponorky rozestavěné u Filipín japonský svaz zachytily, a tudíž Yankeeové nepřítele očekávali.
Jasná převaha Američanů
Japoncům čelili admirálové Raymond Spruance a Marc Andrew Mitscher, mající k dispozici sedm mateřských a osm lehkých letadlových lodí, sedm bitevních lodí, osm těžkých a třináct lehkých křižníků, 69 torpédoborců a 956 letounů (475 stíhacích, 232 hloubkových bombardérů, 184 torpédonosných letounů a 65 hydroplánů).
Devatenáctého června vyslal admirál Ózawa na vzdálenost 300 mil 354 letadel, aby přepadla americká plavidla 5. loďstva admirála Spruance, jenže protivník je očekával v dostatečné vzdálenosti, takže Japonci se nemohli probít k vlastnímu lodnímu svazu. V leteckých bojích se stejně jako u Truku projevila naprostá převaha amerických letounů i letců, kteří sestřelili 243 nepřátelských strojů. Pouze osmnáct letců se probilo až k lodím, žádné škody jim však nezpůsobili.
Na scénu vstoupily americké ponorky, jež svými torpédy poslaly ke dnu největší japonské letadlové lodě Taihó o výtlaku 33 000 tun (zahynulo 1650 členů posádky) a Šókaku, veterána mnoha akcí letadlových lodí v Tichomoří. Na její palubě přišlo o život 1263 členů posádky. Odpověď na otázku, proč americké ponorky dosáhly tak fenomenálního úspěchu ve stejné době, kdy se technicky mnohem dokonalejší ponorky německé staly z útočníka doslova štvancem, tkví ve zcela nedostatečné úrovni japonské protiponorkové obrany.
Další letadlovka jde ke dnu
Admirál Ózawa se ocitl na pokraji sil. Poslední naději upíral k letadlům na pozemních letištích. Jenže čekal marně, neboť tyto letouny se po amerických náletech přeměnily v trosky. Naopak Američané se v situaci rychle zorientovali a zvolili protiúder.
Situaci ovšem komplikoval fakt, že Ózawa se nalézal ve vzdálenosti více než 300 mil, což představovalo hranici doletu palubních letounů. Výsledkem útoku 216 letadel se stalo potopení japonské lehké letadlové lodě Hijó a dvou tankerů. Akce si vyžádala zničení dalších 65 japonských a dvaceti amerických letounů.
Triumf, ale také smutek
Radost Američanům sice zkalilo zničení 80 letadel při návratu kvůli nedostatku paliva či při přistávání na paluby letadlových lodí za tmy a smrt devětačtyřiceti letců, nicméně celkově měli důvod k jásotu. Jedenadvacátého června 1944 největší bitva letadlových lodí v dějinách skončila jejich drtivým vítězstvím, za něž zaplatili úhrnem 130 letouny a 76 letci zabitými v boji či při nehodách. Japonci ztratili tři letadlové lodě, a především výkvět svého námořního letectva: 445 letců a 426 letounů, aniž by potopili jedinou protivníkovu loď.
Z porážky ve Filipínském moři se císařské palubní letectvo, v době vstupu země vycházejícího slunce do druhé světové války zdaleka nejlepší na světě, už do konce konfliktu nevzpamatovalo.
V roce 1942 nejslavnější japonský bojový letoun Micubiši A6M Zero-Sen „Zeke“, první palubní stíhačka, jež svými výkony předčila soudobé pozemní typy, jednoznačně překonával typy Spojenců, ale od roku 1943 své postavení ztrácel s příchodem amerických strojů Grumman F6F Hellcat, jež zero rychlostí nejméně o padesát kilometrů překonávaly, a převahu amerických námořních stíhačů dovršil koncem roku 1944 letoun Vought F4U Corsair.
(Údaje obsažené v tomto článku pocházejí z knih René Grégra Vládcové oceánů. Válečné lodě 1900–1945 a Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty.)
