Před 110 lety otevřel stavitel Vácslav Havel první část Lucerny. V té době se začala psát „zlatá éra“ rodiny, která až do roku 1948 ovlivňovala nejen podnikatelský, ale i společensko-kulturní život v českých zemích. Palác s pasáží se stal prvním místem v Praze, kde se dalo pod jednou střechou jíst, bydlet, nakupovat a bavit se.
„Nedostaneš večeři,“ slýchával prý malý Vácslav Havel, když přinesl ze školy špatné známky. Budoucí stavitel Lucerny, dědeček dramatika a prezidenta Havla, se narodil v roce 1861 a vyrůstal ve skromných poměrech. Přestože jeho otec pocházel ze staré pražské mlynářské rodiny, po vyplacení věna osmi sestrám mu toho moc nezbylo. S manželkou a synem obývali dvoupokojový byt na Starém Městě, z toho jeden pokoj matka Havlová pronajímala čtyřem studentům.
Otec Havel vážil od rána do večera vagóny na dnešním Masarykově nádraží a přál si, aby se syn měl lépe. Vácslav dobře počítal a rýsoval. Přihlásil se na stavební inženýrství C. a k. české vysoké školy technické (dnešní ČVUT), ale ve třiadvaceti letech mu otec zemřel a matka ho dál nemohla živit. Ze školy odešel, nestihl závěrečné inženýrské zkoušky, a nezískal tak oprávnění k samostatné stavitelské praxi. Byl ale podnikavý a měl velké plány.
Kluziště a štědré věno
Nejprve rýsoval stavební projekty a dohlížel na dělníky, kteří dláždili ulice. V roce 1887 získal na dlaždičské práce koncesi a s ní první zakázku v Lomnici nad Popelkou. Život mezi dlažebními kostkami ho ale neuspokojoval. Oslovil bohatšího spolužáka a společně otevřeli „nejkrásnější zábavní místo v zimní Praze“. Jednalo se o umělé kluziště Harmonie na bývalém Primátorském ostrově (nedaleko třídy Revoluční). Mladý Havel uměl nalákat návštěvníky. Mimo jiné si nechal složit valčík Harmonie. A kdo se chtěl sklouznout, musel být členem bruslařského klubu a nosit speciální odznak.
Na přelomu 19. a 20. století probíhal v Praze stavební boom známý jako pražská asanace. Havel si s kolegy otevřel stavební kancelář, skupovali parcely a stavěli domy (na plánech je vedle Havlova podpisu vždy parafa oprávněného inženýra). Vstupní kapitál Havel získal od židovského obchodníka, od něhož si půjčoval už za studií. Zásadní finanční injekcí se stalo věno manželky Emilie, s níž se seznámil na plese na Žofíně. Emilie Pavelková pocházela z Moravy a materiálně ji zaopatřila pražská teta, která se těšila přízni bohatého advokáta Josefa Havlíka. Právník si zamiloval nejen tetu, ale též její neteř a oběma odkázal značné jmění. Svatba Vácslava a Emilie se konala v roce 1891 v Tišnově na Vysočině, kde bydlela matka nevěsty.
Podle historika architektury Zdeňka Lukeše nechal Havel v Praze postavit osmnáct domů (například v ulicích Příčná, Skořepka, Haštalská, Na Zderaze či Resslova). Jeden z nich mimochodem stojí na dnešním Rašínově nábřeží, říká se mu U dvou tisíc a rodina v něm žije nepřetržitě od roku 1905. Stejně jako dnešní developeři si Havel na své projekty bral úvěry a řídil se pravidlem, že dům musí vynášet z nájemného alespoň čtyři a půl procenta prodejní ceny.
Sladká c. a. k. léta
Manželé Havlovi se těšili na rodinu, ale zprvu neměli štěstí; první potomek zemřel krátce po porodu. Bolest ze ztráty vyléčil syn Václav (otec budoucího prezidenta), pokřtěný po babičce Maria. Narodil se v roce 1897 ve Zběšičkách u Tábora, kde Havlovi koupili velkostatek. Mladší Miloš (prezidentův strýc) přišel na svět rok před koncem 19. století již v Praze. Rodina byla kompletní. Manželé směnili velkostatek za pražské parcely a Vácslav se vrátil k developerskému byznysu.
Z dnešního pohledu se zdají být první léta 20. století blaženou dobou. Havlovým se dařilo, cestovali po c. a k. říši a malé syny brali s sebou. Jak později vzpomínal starší Václav M. Havel (dále jen VMH): „První auto jsem viděl v Paříži v roce 1906 a v Casinu v Ostende jsem slyšel slavného Carusa.“ Na letní byt jezdívali do italského Gradu, kde se setkávali s členy Družstva Národního divadla (družstvo spravovalo první divadelní scénu a Havel v něm měl na starost finance). Politicky se Vácslav Havel hlásil k mladočechům a mezi jeho přátele patřili mladočeští politici, jako Karel Kramář či Alois Rašín, kteří po vzniku Československé republiky stanuli v první vládě za národně demokratickou stranu. Havel se také s přáteli aktivně věnoval spiritismu. Duchověda ho pohltila. Ve spiritistickém spisu Kniha života, jejž napsal a vydal pod jménem Atom, vysvětluje, jaký přerod zažíval coby materiálně založený člověk poté, co si uvědomil, že „duch jest“. V jedné z kapitol pak vyzval čtenáře: „Hledejte, kde klam, kde pravda.“
Na svých cestách si manželé Havlovi všímali, že se život v metropolích mění a zrychluje. Přáli si, aby se také Praha proměnila, a rozhodli se v jejím srdci vybudovat moderní obchodní dům. Zaujaly je dvě budovy ve Vodičkově ulici, které vlastnil rytíř Václav Bělský. Sousedily s Aehrenthalským palácem, jehož dvůr mezi Štěpánskou a Vodičkovou tvořila velká zahrada. Stačilo pár šikovných dotazů a Havel zjistil, že baron Aehrenthal (v letech 1906 až 1912 c. a k. ministr zahraničí) se hodlá natrvalo usídlit ve Vídni. Už v té chvíli měl Havel před očima budoucí podobu Lucerny – dvě budovy propojené pasáží.
Havlovi koupili Bělského domy v únoru 1907. Vzápětí se rozjely bourací práce. Havel v dopise pražskému magistrátu zdůrazňoval, že se „jedná o podnik velice nákladný, řešený dle vzoru velkých měst“. Moderní přístup na konzervativní úředníky stavebního odboru nezapůsobil. Spíš naopak. Když chtěl Havel sedmipodlažní budovu zvýšit o patro, zamítli to. Důvod? Nízká zástavba v okolí. Od radnice rovněž nezískal žádnou podporu. Na své náklady musel mimo jiné vybudovat chodník a věnovat ho městu.
Celý příběh rodiny Havlů si přečtěte v novém tíštěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 16. května.
