Je nositel mnoha přídomků. Otec českých lyžníků, zdatný a osvícený krkonošský hospodář či jeden z nestorů české pěší turistiky. Stál u zrodu mnoha turistických cest a chat, které v Krkonoších fungují dodnes. Otisk jeho osobnosti a díla přetrvává (a spíš se ještě posiluje) v řadě měst a obcí v podhůří nejvyšších českých hor. Tak lze v kostce charakterizovat hraběte Jana Harracha (2. listopadu 1828 – 12. prosince 1909).
Hrabě Harrach, celým svým jménem Jan Nepomuk František hrabě z Harrachů, na Roravě a Tannhausenách, svobodný pán na Pruggu a Pürrhensteině, se narodil 2. listopadu 1828 ve Vídni. Protože jeho matka pocházela ze starobylého a vlivného českého rodu Lobkowiczů, byla tato skutečnost jistě i příčinou toho, proč Jan Nepomuk již od svého mládí se zvýšenou měrou pociťoval své dávné české kořeny. Rozhodující vliv tu však měl vlastenecký okruh jeho vychovatelů, mezi nimiž dominantní roli sehrál Jan Erazim Vocel, básník, později profesor archeologie, dějin umění a dějin české literatury na pražské univerzitě.
Kam vyrazit na lyže a za zimou snů? Nejen to zjistíte zde >>>
Do povědomí v českých zemích vstoupil Harrach především díky svému vlastnictví rozsáhlých statků na severovýchodě Čech. Nejvřelejší vztah však měl ke Krkonoším. Své stopy zanechal na mnoha místech západní části hor, tedy na území bývalého jilemnického panství. Horské hřebeny výrazně zpřístupnila dnešní Harrachova cesta vedoucí z Harrachova údolím Mumlavy k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna-Bedřichova, která byla vybudovaná v letech 1876 až 1879.
Když v roce 1889 vznikl v Jilemnici Klub českých turistů, nemohl Harrach u této významné události samozřejmě chybět a o tři roky později byl pro mimořádné zásluhy jako první jmenován jeho čestným členem. Nicméně ještě před vznikem tohoto klubu podporoval spolky, především Alpenverein a Riesengebirgsverein, který přímo působil na jeho krkonošském panství. Spolkům nejenom umožňoval pohyb v horách, ale zejména přímo i nepřímo podporoval jejich budování turistických cest, přičemž důsledně trval na jejich dvojjazyčném označení. Neváhal rovněž vykoupit řadu objektů pro turistické útulny, jejichž správu spolkům svěřoval. Tato jeho snaha se dochovala i do dnešních dob: nejedna funkční horská chata vděčí za své založení právě Harrachovi.
Svůj otisk hrabě zanechal i na vrchu Žalý nad Vrchlabím, kde se dodnes tyčí kamenná rozhledna, jejíž výstavbu inicioval. Harrach si velice dobře uvědomoval, že horskou přírodu je třeba také chránit. Roku 1904 zřídil v Labském dole na severním svahu Krkonoš první přírodní rezervaci o rozloze šedesát hektarů. Nad alpinskou hranicí lesa zajistil účinnou ochranu kosodřeviny. Lesní hospodářství dosáhlo v jeho éře jednoho ze svých vrcholů. Kromě lesnického hospodářství se Harrach angažoval i v dalších odvětvích, například v pivovarnictví.
Hospodářský nebo turistický rozmach západních Krkonoš by se neobešel bez dobrého vlakového spojení. I tady hraběti Janu Nepomukovi náleží velký podíl zásluh na vybudování místní dráhy z Martinic v Krkonoších do Rokytnice nad Jizerou. Vřelý a velmi osobní vztah měl také k Jilemnici. Rád a často zde pobýval, v roce 1870 nechal opravit zdejší zámek, v polovině devadesátých let jej pak dal rozšířit, upravit do podoby, v jaké se nachází dodnes.
Hrabě Harrach se angažoval i v politice. Od roku 1870 působil v Říšské radě a od roku 1884 byl členem parlamentu z řad dědičné aristokracie. Svým přesvědčením byl staročech a český Rakušan, existenci našeho národa bez rakouského rámce si nedokázal představit. Své konzervativní názory shrnul do publikace Spása Rakouska (1862) a dlužno dodat, že od těchto zásad se během svého života neodchýlil. Prosazoval zájmy Čechů, nebyl však nikdy nacionalistou a prosazoval spolupráci mezi Čechy i Němci, i když se právě za jeho života vztahy mezi oběma národnostmi prudce zhoršovaly a přinesly mu nejednu hořkost.
Podobně jako o rozvoj turistiky se rozhodující měrou zasloužil i o rozvoj lyžařství v českých zemích. V roce 1892 přivezl do Krkonoš první lyže pro své lesní dělníky, lyžování se tady ujalo neobyčejně rychle a rozšířilo se do všech vrstev obyvatelstva. Jilemnice se stala nejvýznamnějším českým lyžařským centrem, dodnes se jí také bez jakékoliv nadsázky říká „kolébka českého lyžování“. Ostatně zdejší lyžaři založili zde již v roce 1894 první samostatné lyžařské sdružení v českých zemích a na Slovensku pojmenované „Český krkonošský spolek Ski“, což ve své podstatě nebylo nic jiného než předchůdce dnešního Českého lyžařského svazu.
A jak vzpomínal na hraběte Harracha prostý lid? Kroniky ho líčí jako muže, jenž byl „kavalír každým coulem, muž srdce i ducha jemného, přístupného šlechetnému hnutí“. Harrach se za svůj život dvakrát oženil a se svými manželkami Malgorzatou Marií von Lobkowicz a Marií Terezií von Thurn und Taxis měl celkem devět dětí.
Když 12. prosince 1909 zesnul, přišly se s ním do Horní Branné, kde je v rodinné hrobce pochován, rozloučit davy lidí. Z Prahy dokonce přijel zvláštní vlak s nejpřednějšími reprezentanty českého veřejného života. Místní Listy pojizerské tehdy napsaly: „Odešel šlechtic, který byl z kruhu konzervativní aristokracie téměř jediným, jenž asi nejvíce přiblížil se citům našeho národa a při spravedlnosti své ujímal se v kruzích jemu přístupných dobrých práv našeho národa.“
