Ta noc z úterka 20. na středu 21. srpna 1968 skutečně nebyla krátká. Čtenáři Reflexu se podělili o své vzpomínky na předvečer okupace a následující první kritické okamžiky. Co zrovna dělali, když se TO dozvěděli? Cizí vojska vpadla do dětských prázdninových dnů, do výletu v Paříži, výročí svatby, do kasáren či k táboráku. Vše se rázem změnilo. Na dlouhých jedenadvacet let.
Vzpomínám. Je to identický večer a noc jak u mnoha dalších „starců na chmelu“. Večer sraz druhého járu dvanáctiletky Lerchova u odjezdu chmelového vlaku Brno–Podbořany. Nálada odpovídající sedmnácti gymnaziálním letům a onomu létu, které mi zprostředkovaně otevřelo svět, já z toho dlouho žil, ale nevzal si bohužel žádné ponaučení. Vlak s příchodem noci odjel. Nálada byla stále gymnaziální, ale potom se nám zdálo, že jedeme z Brna do Podbořan nějak dlouho. Někdy po půlnoci jsme stáli v Kolíně a uslyšeli neurčité zprávy, že nás obsazují Rusové. Když jsme k ránu dojeli do Podbořan a vystoupili z vlaku, tak buď u nádraží, nebo už po příjezdu na naše chmelové působiště jsme měli výhled na hlavní silnici, po které se přesunovala dlouhá řada tanků a nákladních vozidel s oním nezaměnitelným bílým pruhem.
Vladimír Krofta
Dvacátého srpna 1968 jsem prožíval svůj prázdninový den jako každý jiný v řadovém rodinném domě se zahradou na Praze 10 Záběhlice-Práče. Bylo mi čtrnáct let a čekal mě ještě jeden rok základní devítileté školy. V nočních hodinách začaly nad naším domem na východní straně Prahy přelétávat velké vrtulové dopravní vojenské letouny, myslel jsem, že se jedná o nějaké cvičení. V pět hodin ráno vstávali rodiče do práce a pustili si rádio, kde se dozvěděli, že jsme byli obsazeni vojsky Varšavské smlouvy, maminka začala plakat. Otec se vydal do Karlína do práce, vrátil se asi o jedné hodině odpoledne s tím, že se v Praze střílí a jsou ničeny tramvaje, nefunguje městská doprava. Od té doby u nás byla puštěná stále na starém velkém rádiu stanice Svobodná Evropa, někdy se přepínala na Hlas Ameriky i jiné zahraniční stanice hovořící česky. Až 27. 8. 1968 se mnou otec šel navštívit centrum Prahy, kde stále u Staroměstského náměstí byla slyšet střelba ze samopalu.
Tyto události změnily a zásadně ovlivnily naše názory a postoje dalších více než dvacet let na náš režim a vládu jedné strany. Po 17. listopadu 1989 jsme byli šťastni, že se opět může říkat veřejně pravda o skutečnostech okupace 1968 v Praze i jiných částech země.
Ladislav Dobrovodský
Velký speciál o sovětské okupaci v roce 1968 najdete ZDE >>>
Tak jako každý rok jsme s naším karlovarským Kočovným kabaretem KOČKA jeli na dvouměsíční turné po Čechách a Moravě. Byli jsme v té době na severní Moravě, zrovna jsme nehráli, a tak jsme se zajeli zrekreovat do vesničky, kde jsem vyrostl, do Černé Vody v Jeseníkách. Seděli jsme s kamarády v našem domě, a jak jinak i alkohol tekl proudem. Někdy v noci se začal ozývat rachot letadel, která tam nikdy nelétají. A protože Černá Voda leží na hranicích s Polskem, takže největší vtip večera byl: Poláci nás přepadli! Inu, zapili jsme to, ale ráno přiběhla manželka kamaráda, že nás opravdu přepadli, i se svými bratry! Ještě v kocovině jsme naskákali do našeho obytného stěhováku, hnali se do Prahy a cestou potkávali tanky a vojáky a náklaďáky, kterých jsme pak před rozhlasem zažili až dost. To, že po nás pak stříleli, když jsme netušili, že se nesmí přes most na Štvanici, je už jiný příběh.
Josef Stehlík Basilej – Karlovy Vary
