Cizí vojska vpadla do dětských prázdninových dnů, do výletu v Paříži, výročí svatby, do kasáren či k táboráku. Vše se rázem změnilo. Na dlouhých jedenadvacet let. Čtenáři Reflexu se podělili o své vzpomínky na předvečer okupace a následující první kritické okamžiky.
20. srpna 1968 jsem trávil dovolenou s rodinou v Krkonoších ve Velké Úpě na podnikové chatě. V noci na 21. srpna nás probudil hluk letadel. To nám bylo divné, protože do té doby byl zákaz jejich letu do Krkonoš. Hluk nepřestával, tak jsem zapnul rádio a uslyšel hlášení o vstupu vojsk. Protože jsem pracoval jako zvukař v rozhlase, ráno jsme sbalili zavazadla a spěchali po stráni na autobus. A po cestě do Hradce Králové jsme už potkávali vojenskou techniku. Manželka dovezla děti domů, já šel rovnou do rozhlasu. A pak už 24 hodin denně u pultu při vysílání. Za tuhle práci jsem pak dostal výpověď.
Jaroslav György, Hradec Králové
Léto 1968. Konečně prázdniny po roční dřině v prváku na gymplu. Jazykový kurz na Mácháči, dobrá parta mladých, hippies, kytary, pivo (moje první)… A ten pocit svobody! Kamarádku Věru jsem pozvala na poslední dva volné týdny k nám, do Uherského Brodu. Místo radovánek jako na Mácháči přišel šok: okupace vojsky Varšavské smlouvy! Moji rodiče nás první dva okupační dny drželi doma, ale třetí den brzy ráno šli s námi na poštu zatelefonovat Věřiným rodičům, že je jejich dcera v bezpečí. My, šestnáctileté holky, jsme v chůzi mé rodiče o pár desítek metrů předběhly. Zarazilo nás, že podél silnice do centra města stály zaparkované obrněné transportéry. Klid, nikde ani živáčka.
Vše o srpnu 1968 najdete přehledně zde >>>
Najednou z jednoho transportéru vykoukl ruský voják, ještě kluk. Samozřejmě si hned všiml dvou hezkých dlouhovlasých dívek v riflích – u nich doma tehdy „děvušky“ ještě nejspíš nosily jen sukně – a hlasitě zavolal: „Kak eto vazmožno – děvušky v brjukach?“ (Jak je to možné – děvčata v kalhotách?) Když jsme nereagovaly, začal střílet ostrými náboji kolem nás a smál se, jak jsme skočily za popelnice na rohu ulice. V tom ho zřejmě velitel vtáhl do vozu. Za námi se přiřítili moji vyděšení rodiče. Věděli, co by se mohlo stát, kdyby se kulka odrazila směrem k nám. Ve strachu z často překrucovaného policejního vyšetřování nám zakázali o incidentu mluvit. Naštěstí to byla jediná střelba v srpnu 1968 v Uherském Brodě.
Věra Slabáková, Uherský Brod
Toto je příběh mého kamaráda, který bydlel v roce 1968 v Praze na Starém Městě. Jeho 80letá babička bydlela na Smíchově. Když slyšela v rádiu o okupaci, hned vyrazila k němu (tramvaje samozřejmě nejezdily). Na Klárově viděla tanky. Zeptala se nejbližšího člověka, kdo to je. Po odpovědi, že Rusové, na nic dál nečekala a pospíchala k vnukovi. Když jí otevřel, sdělila mu: „Byli jsme okupovaný, ale neboj se, už je to dobrý, už jsou tu Rusové.“ Divila se, že ji nepochopil.
Olda Görner
