Ta noc z úterka 20. na středu 21. srpna 1968 skutečně nebyla krátká. Čtenáři Reflexu se podělili o své vzpomínky na předvečer okupace a následující první kritické okamžiky. Co zrovna dělali, když se TO dozvěděli? Cizí vojska vpadla do dětských prázdninových dnů, do výletu v Paříži, výročí svatby, do kasáren či k táboráku. Vše se rázem změnilo. Na dlouhých jedenadvacet let.
Nikdo se nestal králem výletu, život se navždy změnil
Bylo mi devět let a jako každoročně jsem trávila prázdniny u babičky v jižních Čechách. Ten den za mnou a mojí malou sestrou přijel táta. Měla jsem slíbený velký výlet do lesa. Moc jsem se na něj těšila, protože jsem si táty chtěla co nejvíce užít.Uměl poutavě vyprávět o životě v lese a jeho obyvatelích. Vyprávěl o zvířatech, která v lese žijí, jaká si staví hnízda, nory, obydlí. Dodnes si pamatuji, že když položím ruku těsně nad mraveniště a pak si jí olíznu, je kyselá. Mravenci si své obydlí chrání a vystřikují kyselinu mravenčí. Výlet se vydařil a já byla nadšená. Domluvili jsme se, že budeme příští den pokračovat. Kdo se první probudí, stane se Králem výletu. 21. 8. jsem se vzbudila brzy ráno, jaké však bylo mé udivení, když jsem zjistila, že nejsem první. Vzhůru byli všichni, babička s dědou, rodiče i strýc Josef. Maminka s babičkou plakaly. Dům prarodičů se chvěl. Z oken jsme viděli projíždět obrněná auta, náklaďáky plné vojáků a tanky. Nevěděla jsem, co se děje. Slyšela jsem jen věty: „Snad nebude válka. Jak se dostaneme domů?“ Táta musel hned odjet do Prahy, byl redaktor Československé televize, a jak nám sdělil, je to jeho povinnost. Oblékl se, nasadil si tmavé brýle, dal nám pusu a odjel stopem vysílat zprávy. Viděli jsme se spolu až začátkem října, kdy jsme společně s maminkou odjely do Prahy a já nastoupila do 4. třídy ZDŠ. Už jsem se nikdy nestala Králem výletu a můj život se změnil.
Kateřina Dvořáková, Praha 6
Atmosféra byla sice napjatá, ale stále i nadějná
Bylo mi v tom čase 16 let a byl jsem s rodiči tak jako každý rok o prázdninách na podnikové chatě v Mařenicích v Lužických horách. Rostlo množství hub, brusinky a borůvky – lesní žně. Večer se sedělo ve společné kuchyni s dalšími rekreanty, padaly lechtivé i politické vtipy, táta hrál mariáš, já se ho učil. Pamatuju, že atmosféra byla sice napjatá, ale stále i nadějná… Poslouchalo se rádio, četl Dikobraz, kdosi přivezl Literárky a Myčko. Mě ale bral hlavně Laxík, kde jely nejnovější hity západního světa. Spát jsem chodil jako benjamínek poměrně brzy, ostatní ještě klábosili… Někdy po půlnoci 21. 8. ale byla už celá chata vzhůru a poslouchala rozhlas. Tady je třeba popsat, že chata byla na samotě, nikdo tam neměl auto. Padlo rozhodnutí, že se Ota Charousek, který měl dvousedadlového Maneta, vydá se mnou do 55 km vzdáleného Mnichova Hradiště pro taxíka, který by postupně rodiny dovezl domů. Vyrazili jsme ještě za svítání. Až do Sloupu v Čechách bez potíží. Tam však došel benzín, navíc tanky přes cestu a Ota, že dál jet nemůže.
Můj úkol byl ale jasný – za každou cenu dojet do MH. Vydal jsem se tedy po státovce do Zákup a Mimoně pěšky a začal stopovat. Brzo mi v kopci zastavila stará Pragovka s dřevěnou kastlí, kterou řídil kouzelný dědeček. Jel s babičkou do Bukoviny u Mnichova Hradiště pro vnučku. Byli nesmírně hodní a vlastně měli stejný cíl jako ten den a dny další spousty lidí v této republice. Nic zaplatit nechtěli, popřáli jsme si navzájem zdar s vírou, že tato okupace nemůže trvat dlouho. Posledních šest km jsem ušel už pěšky a tanky viděl až další dny, kdy je spřátelená vojska měla po mnoho dní zaparkována u Liazu. Otu tehdy vojáci pustili až odpoledne, já úkol splnil do oběda a taxík večer s rodiči dorazil domů. Tehdy jsem to bral jako velkou výzvu – splnit plně dospělácký úkol.
Vladimír Vonásek, Mnichovo Hradiště
Chmelová brigáda
Zažívám poslední den prázdnin, po kterých se proměním ze žáka na studenta. Na stole již řadu dní ležel korespondenční lístek z novopackého gymnázia s oznámením, že 21. 8.1968 v 8:30 se odjíždí na chmelovou brigádu speciálním chmelovým vlakem. Mísila se ve mně zvědavost s nervozitou, těšil jsem na nové spolužáky, zároveň jsem se obával neznámého prostředí. Rodiče mi pomáhali balit ruksak, měl jsem tam dost konzerv rybiček, které jsme získali šikovnou fintou o novopacké pouti, která byla tři dny předtím. Když v tombole nabízeli „poslední“ obálky, koupili jsme si všechny a zároveň s nimi jsme dostali i veškeré zboží z tomboly. Po večeři jsem šel brzy spát, rodiče ještě večer poslouchali zprávy, pes také usnul a neštěkal...
Tomáš Roučka, Nová Paka
Vzpomínky Vás čtenářů na sovětskou okupaci Československa v srpnu 1968 najdete ZDE >>>
V novém tištěném Reflexu na osudové dny vzpomínají ve velké anketě známé osobnosti, například Zdeněk Sternberg, Olga Sommerová, Jan Hrušínský nebo David Vávra.
