Zakrátko si připomeneme výročí 21. srpna osmašedesátého roku. Je to jubileum, které nelze přehlédnout: Půlstoletí od událostí, jež významně poznamenaly druhou polovinu 20. století. Nezrodily se ovšem přes noc. Nazrávaly léta předcházející, z nichž bezpochyby určující roli sehrál rok 1967.
Zcela jistě nelze pominout 4. únor 1967. Onoho dne byla sobota a Praha měla přivítat významnou státní návštěvu: stranickou a vládní delegaci z Moskvy. Návštěva byla pozoruhodná ani ne tak tím, že se konala, sovětští soudruzi k nám zajížděli často a rádi, poněvadž vždy byli velkolepě přivítáni a nikdy neodjížděli s prázdnou. Pozoruhodný byl spíše její termín. Na každoroční oslavy Vítězného února bylo ještě brzo, žádné jiné výročí v dohledu, takže tedy „v čom bylo dělo“?
Když se otevřely dveře letadla a v nich se objevil majestátní Leonid Iljič Brežněv, ozval se potlesk vítajícího zástupu. Začátkem sedmašedesátého roku Brežněv ledva překročil šedesátku, byl statným, svižným mužem v plné síle. Ztělesňoval kremelskou vládu a sovětskou moc a v nadcházejících dějích měl sehrát rozhodující roli.
Dva dny se tehdy sovětští soudruzi zdrželi, přes celý víkend. Projednali, co bylo potřeba, a pak zase odjeli. Ale než se tak stalo, projevili jedno přání: posílit hranici mezi bratrskou ČSSR a nebratrskou, ba přímo nepřátelskou SRN. Neboť tato hranice zdaleka není jenom hranicí mezi dvěma státy. Je daleko, nepředstavitelně významnější, poněvadž jde o předěl mezi dvěma světy – mezi táborem socialismu a táborem kapitalismu.
Necítí českoslovenští soudruzi jako správné a potřebné, že by se tato hranice měla posílit? Tak nějak ještě více zpevnit – k čemuž by se velmi dobře hodilo několik jednotek rudoarmějců. Ne příliš mnoho, řekněme tak jedna divize.
Neklademe to jako striktní požadavek, řekli ještě sovětští soudruzi. Je to spíše námět k úvaze, nebo ještě lépe: soudružská prosba. Soudružská prosba posílit hranici mezi dvěma světy. A cože na to soudruh Novotný, tenkrát první muž ve státě?
Rudoarmějců netřeba, řekl. Vřelé díky, přátelé. Věc totiž není tak jednoduchá, jak by se třeba zdálo. Bytů se nám nedostává a co bychom řekli lidem? Máme svou Československou lidovou armádu a ta na své úkoly zatím stačí.
Antonín Novotný se možná svým tehdejším postojem zachoval jako vlastenecky cítící „představitel“, leč bohužel nikoli jako prozíravý státník. Musel přece vědět, jak velice sovětským maršálům záleží na vyplnění strategické mezery mezi Polskem a Maďarskem, kde se samozřejmě sovětské posádky už nacházely. Musel o tom vědět tím spíše, že jako jeden z mála byl informován o přísně utajené akci, která skončila minulého roku (tj. 1966) a jejímž cílem bylo vyhledání vhodných prostorů pro sklady sovětské jaderné munice.
Jak uvádějí autoři Karel Štěpánek a Pavel Minařík ve své práci Československá lidová armáda na Rýnu, od roku 1965 působila v tehdejší ČSSR skupina sovětských vojenských expertů doprovázená jen dvěma československými důstojníky. V naprostém utajení prozkoumala různé lokality (mezi nimi i bývalá československá pohraniční opevnění). O výsledcích průzkumu nebyl pořízen žádný zápis a nikoho v celé naší armádě o něm neinformovali. Nakonec vznikly v tzv. akci JAVOR tři sklady v lokalitě Bílina, Běla pod Bezdězem a ve vojenském prostoru Jince. Akce si vyžádala náklad 174 miliónů Kč.
Kromě toho Antonín Novotný jako vrchní velitel ČSLA věděl, že již v 50. letech upravili několik našich letišť pro provoz sovětských strategických bombardérů, věděl, že v roce 1957 se měly na našem území rozmístit sovětské letecké jednotky, z čehož nakonec sešlo. Možná, poněvadž znal podíl československého zbrojního průmyslu na vyzbrojování divizí Varšavské smlouvy, měl pocit, že ČSSR pro tuto vojenskou koalici dělá víc než dost – a že tedy rudoarmějců netřeba.
Jak se mělo záhy ukázat, sovětští soudruzi tuto otázku posuzovali zcela rozdílně.
Zatím se ale musela věc odložit. Existovaly totiž ještě jiné záležitosti, neméně důležité, poněvadž rok 1967 znamenal pro Sověty rok velkého jubilea, a sice padesáti let od Velké říjnové socialistické revoluce. A dá rozum, že toto jubileum kremelští vládci hodlali oslavit zcela jedinečně. A jak jinak než úspěchem, který ohromí celou planetu...
Více o událostech, které předcházely invazi do Československa v roce 1968, si přečtěte v novém tištěném Reflexu.
