Bulharské dělostřelectvo ostřeluje na soluňské frontě britské pozice

Bulharské dělostřelectvo ostřeluje na soluňské frontě britské pozice Zdroj: Repro z Dějin Bulharska Jana Rychlíka

Válečné ambice vilémovského Německa se hroutí. V září 1918 vypadl ze hry jeho nejslabší spojenec

V pozdním létě roku 1918 čítala spojenecká Východní armáda na soluňské frontě 574 000 britských, francouzských, srbských, ruských, italských, řeckých a československých vojáků. Od července jí velel francouzský generál Louis Franchet d’Esperey, jenž vystřídal svého krajana Marie Louise Adolpha Guillaumata. Tyto síly zahrnovaly 1. srbskou dobrovolnickou divizi, založenou v Oděse počátkem roku 1916, předchůdkyni budoucí armády nově vytvořeného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. 

Ve Východní armádě sloužily 202 000 Francouzů, 183 000 Řeků a 152 000 vojáků Britského impéria. V bojových jednotkách působilo 350 000 mužů včetně 157 000 pěšáků v 28 divizích, podporovaných 1522 děly, 2682 kulomety a 200 letouny. Avšak v důsledku nemocí a dalších nepříznivých faktorů se plánované ofenzívy mohlo zúčastnit pouze 200 000 osob.

Mírové sondáže

Této síle čelilo 310 000 Bulharů v bojových jednotkách včetně 200 000 pěšáků, kteří tvořili 1., 2. a 4. armádu. Jedenáctou německou armádu fakticky doplňovali bulharští rekruti, jelikož Němci přesunuli své lidi na západní frontu. Podporu jim zajišťovalo 1597 děl, 3062 kulometů a 180 letounů. Poměr sil tedy – alespoň na papíře – vyzníval pro Bulhary docela příznivě.

Jenže oni už bojovat nechtěli. Především Spojené státy, které zemi pod Rodopy nikdy nevyhlásily válku a jejichž zástupce, vyslanec českého původu Karel J. Vopička, dosud působil v Sofii (napsal o své činnosti zajímavou knihu, jejíž český překlad vyšel pod názvem Taje Balkánu roku 1927 v Praze), položily na misku vah všechen svůj vliv. V noci na 27. srpna, tedy ještě před závěrečnou spojeneckou ofenzívou, donesl bulharský důstojník generálního štábu parlamentářskou vlajku do hlavního stanu velitele britského kontingentu Východní armády generálporučíka George Francise Milnea a jménem vrchního velitele bulharských armád generála Georgiho Todorova žádal o osmačtyřicetihodinové zastavení nepřátelství s tím, že vyjednávači budou následovat. Osmadvacátého srpna se Bulharsko bezpodmínečně zavázalo, že demobilizuje armádu, vrátí dobytá území, vydá veškeré dopravní prostředky, zastaví nepřátelství a poskytne železnice i svoje teritorium Spojencům.

Bulharské dělostřelectvo ostřeluje na soluňské frontě britské poziceBulharské dělostřelectvo ostřeluje na soluňské frontě britské pozice|Repro z Dějin Bulharska Jana Rychlíka

Rozhodující úder

Patnáctého září 1918 zahájila spojenecká vojska rozhodující ofenzívu proti svému balkánskému protivníkovi, zvanou bitva o Vardar a mající za cíl zmocnit se nynějšího hlavního města Makedonie a železničního uzlu Skopje. Hlavní útok šesti divizí srbské 1. a 2. armády, krytý dvěma francouzskými divizemi, ohnul bulharskou linii u Dobrého pole. Dohodové jednotky a srbská vojska z Korfu rychle obsadily Prilep a Veles. Britové a Řekové útočili na Dojranské jezero. Winston Churchill, který neměl Bulhary rád, psal o těchto událostech ve své Světové krizi s opovržením: Ale Bulhaři už nechtěli bojovat. Opustili válečné pole právě tak potměšile, právě tak necitelně a právě tak náhle, jak do něho vstoupili. (…) Po chabém odporu, v němž se nicméně ukázaly výhody obrany, ustoupili bulharští vojáci, přestali bojovat a prohlásili, že mají v úmyslu odebrat se domů na žně. Tvrdohlaví ti sedláci zůstali k německým stížnostem hluší jako pařezy. Chovali se zcela přátelsky k drobným německým oddílům, jež stále přicházely, aby podepřely frontu. Ustupující bulharské prapory si dokonce popřály času, aby pomohly německá děla vytáhnout z vyjetých kolejí. Ale obrátit se, setrvat na místě, bojovat – kdepak! Vše bylo již to tam!

Toto hodnocení by patrně nesdíleli příslušníci tří britských praporů, jež při dobývání hřebene Pip ztratily v bulharské kulometné palbě dvě třetiny stavu. Do 18. až 19. září dosáhly ztráty 3528 Řeků, 3511 Britů, 155 Francouzů a 2726 Bulharů, kteří způsobili nepříteli mnohem větší újmu, než jakou sami utrpěli, a tudíž zase tak špatně nebojovali. Ostatně Churchill se mýlil i v počtu bulharských divizí. Tato země jich od října 1915, kdy vrazila dýku do zad těžce zkoušenému Srbsku, po celou první světovou válku stabilně udržovala dvanáct, a nikoli sedmnáct, jež jí Winston přičítal v době závěrečné spojenecké ofenzívy.

Při potlačování toplického povstání v roce 1917 povraždili Bulhaři v Surdulici 3000 lidíPři potlačování toplického povstání v roce 1917 povraždili Bulhaři v Surdulici 3000 lidí|Wikipedie

Rebelie a příměří

 Jedenadvacátého září britské Královské letectvo (RAF) bombardovalo bulharské vojáky a sedm set jich zabilo. Čtyřiadvacátého vypukla v armádě evakuované z Makedonie vzpoura. Vojáci skandovali hesla „Na Sofii!“ a „Smrt původcům války!“. Povstalecký oddíl obsadil dokonce Kjustendil, kde sídlil hlavní stan carské armády, a pozatýkal štábní důstojníky. Odtud další vzbouřenci vyrazili k Radomiru, kde 26. září vznikl revoluční výbor.

Devětadvacátého září se francouzské jezdectvo zmocnilo Skopje a téhož dne podepsali v Soluni Franchet d’Esperey za Dohodu a Andrej Ljapčev a generál Ivan Lukov za Bulharsko příměří. Na naléhání Bulharů jejich zemi okupovali hlavně Francouzi, Britové a Italové; poražení se totiž chorobně báli odvety za zvěrstva napáchaná v okupovaném Srbsku, zvláště při krvavém potlačení toplického povstání v roce 1917.

Spojenci během bitvy o Vardar údajně zajali 77 000 bulharských vojáků (jiné zdroje uvádějí patnáct tisíc) při vlastních ztrátách 5168 Řeků, 4019 Srbů, 3703 Britů a 3268 Francouzů.

Velitel Východní armády, bojující na soluňské frontě, Louis Franchet d’Esperey to 19. února 1921 dotáhl až na maršála Francie a ve Skopji po něm pojmenovali uliciVelitel Východní armády, bojující na soluňské frontě, Louis Franchet d’Esperey to 19. února 1921 dotáhl až na maršála Francie a ve Skopji po něm pojmenovali ulici|Repro ze Světové krize Winstona Churchilla

Prohnaný Ferdinand

Třetího října se bulharský car Ferdinand I. Koburský, jehož abdikaci dohodové mocnosti kategoricky požadovaly, vzdal koruny ve prospěch svého nejstaršího syna Borise III., uprchl do Vídně a až do konce života (zemřel 10. září 1948 ve věku 87 let v Coburgu) žil na svých statcích v cizině, mimo jiné v Muráni na Slovensku.

Dopřejme ještě jednou slovo Churchillovi, jenž ho charakterizoval ve svém výše zmiňovaném díle výstižně: Tato neobyčejná osobnost, v níž se pojily extrémy vychytralosti, pýchy, rozhodnosti a špatné vypočítavosti, zmizela teď ze scény. Dvakrát měl v moci dosáhnout mnohého ze zpupných a ctižádostivých plánů své země, které tak horlivě obhajoval. Mohl roku 1913 po první balkánské válce (proti Turecku) anebo roku 1915, dříve než se Bulharsko připojilo k ústředním mocnostem, kdyby byl volil jinou a pohodlnější cestu, postavit Bulharsko do čela balkánské konfederace; ale chybný výpočet, který si v duchu nelogicky udělal, odvrhnuv veškeré mravní rozpaky, ho svedl k tomu, že s nesmírným osobním rizikem a námahou uvrhl dvakrát svou zemi do bezedné záhuby.

Tady se věru nemýlil. Podle zprávy bulharského ministra války generála Klimenta Bojadžieva stála prohraná druhá balkánská válka proti spojencům z té první jeho zemi 14 868 padlých.

Bulharsko draze zaplatilo

Za porážku v první světové válce, jež skončila „druhou národní katastrofou“, zaplatila země pod Rodopy ještě mnohem vyšší cenu. Podle podrobných, a hlavně věrohodných údajů ministerstva války bulharská armáda přišla o 48 917 padlých (víc než v obou balkánských válkách dohromady), 13 198 zemřelých na zranění, 888 zahynulých při mimořádných událostech, 24 497 zemřelých na nemoci, 13 729 nezvěstných, 10 623 zajatých do začátku roku 1918 a 152 390 raněných. Jiné zdroje uvádějí 101 224 mrtvých bez zemřelých na nemoci při ústupu.

(Pro zajímavost dodejme, že sofijská vláda v odpovědi na anketu Mezinárodního úřadu práce Společnosti národů, jejíž výsledky byly zveřejněny roku 1924, oznámila, že Bulharsko mělo jen 32 772 mrtvých a nezvěstných ze 400 000 zmobilizovaných; jiné zdroje ovšem vyčíslují počet zmobilizovaných na 1,2 miliónu, důvěryhodnější na 878 536. Tak – a teď si vyberte!)

Trpěli zajatci i civilisté

Statistika vojenského úsilí Britské říše za Velké války 1914–1920, vydaná v březnu 1922 ministerstvem války, tvrdila, že Britové zajali 8910 Bulharů včetně 95 důstojníků, z nichž 184, z toho tři důstojníci, zemřeli. Nepřežil také jeden internovaný civilista. Poslanecká sněmovna francouzského Národního shromáždění uvedla ve zprávě č. 6659 z roku 1919, že k 15. říjnu 1918 se v bulharském zajetí nacházelo 1924 Francouzů, avšak podle Mezinárodní revue Červeného kříže z ledna 1920 jich bylo jen 1212 (28 důstojníků a 1184 vojáků), z nichž 82 (šest důstojníků a 76 vojáků) zemřelo a jedenáct zůstalo v Bulharsku po uzavření příměří. Tentýž zdroj tvrdil, že naopak v zemi galského kohouta se k 7. srpnu 1919 nalézali 3103 bulharští váleční zajatci (205 důstojníků, 273 poddůstojníků a 2625 příslušníků mužstva). Z 18 000 Rumunů se z bulharského zajetí vrátilo domů jen 7200, zatímco do rumunského zajetí padlo 6450 bulharských důstojníků a vojáků a internováno zde bylo 9000 civilistů. Ústup do Moldávie mnozí přeživší nazývali pochodem smrti.

Důvod k jásotu nemělo ani 8000 bulharských důstojníků a vojínů a tisícovka internovaných civilistů v srbském zajetí (a naopak).

Následkem vojenských operací, a zvláště hladu, nemocí a podvýživy zahynulo 275 000 civilistů, což pro zemi čítající na počátku války 4,7 miliónu obyvatel představovalo děsivou ránu.

Bulharsko, jež za války dostalo od Německa 78 letounů, ztratilo devět letadel, z toho čtyři ve vzdušných bojích. Poručík Jiří Tretjakov vyčíslil cenu Velké války pro tuto zemi podle stavu k 1. květnu 1919 na 800 miliónů dolarů.

Bilance bojů na soluňské frontě

Celkové spojenecké ztráty na soluňské frontě v roce 1918 činily 8718 příslušníků ozbrojených sil Britského impéria včetně 2164 zemřelých na nemoci, 6997 Francouzů, 6120 Srbů a 1572 Italů. Jejich úhrnné ztráty v letech 1915 až 1918 zde dosáhly 42 165 Srbů, 38 489 Francouzů, 23 762 Britů (2797 padlých, 1299 zemřelých na zranění, 16 888 raněných, 1584 nezvěstných a 1194 zajatých) ze 404 000 nasazených, 26 000 Řeků, 8401 Itala ze 143 000 nasazených, 3180 Rusů, 239 742 Bulharů, 84 303 Němců (včetně jejich ztrát roku 1915 v tažení proti Srbsku) a 743 Turků. Proti jatkám na západní, východní či italské frontě to sice představovalo pouhou epizodu Velké války, panovaly tu však extrémně nezdravé podmínky, o čemž svědčí fakt, že onemocnělo 481 262 vojáků Britského impéria, z nichž 3744 zemřelo.

Koncem září 1918 tak Německo přišlo o nejslabšího ze svých tří spojenců. Blok ústředních mocností se začal nezadržitelně hroutit.