Oba systémy omezující svobodu skončily v jednom případě škrtem pera a v druhém krvavou občanskou válkou v 60. letech 19. století. Počátky obou lze vystopovat do 17. století a jejich obhájci ve své době operovali překvapivě podobnou argumentací. Přesto se životy ruských nevolníků a afroamerických otroků diametrálně lišily. Na jaké další paralely historici William Hine a Peter Kolchin upozorňují?
Nevolnictví jako forma zemědělského vazalství bylo ve většině evropských zemích významně omezeno již na konci středověku. V Rusku však přetrvalo až do roku 1861, kdy car Alexandr II. osvobodil na dvacet miliónů svých poddaných. Tajná policie se v té době obávala lidové revoluce už několik desetiletí.
Historik William Hine upozorňuje na fakt, že specifická forma ruského nevolnictví se vyvinula přibližně ve stejné době jako americké otroctví. Ruský zákon ukotvující nevolnictví jako pracovní systém byl přijat v roce 1649, stát Virginie pak poprvé umožnil zotročit Afričany do konce jejich života v roce 1661. Ruská zkušenost však byla podle Hinea diametrálně odlišná, jelikož nevolníky pojilo k půdě na rozdíl od otroků pevné pouto.
Barva kostí
Historik Peter Kolchin pak ve své práci upozorňuje na pozoruhodnou podobnost argumentace ruské šlechty a amerických otrokářů. Ačkoliv byli ruští aristokraté, jež tvořili přibližně 1 % populace, stejného původu i náboženského vyznání jako jejich nevolníci, v historických dokumentech se objevují důkazy rasismu ne nepodobné tomu americkému.
Afričané nebyli podle otrokářů na rozdíl od bělochů demokracie hodni. Kvůli své rasové odlišnosti měli proto žít v područí. Do obdobných absurdit byli však schopní zajít i ruští šlechtici. Někteří dokonce podle Kolchina věřili, že zatímco jejich kosti jsou bílé, kosti nevolníků mají černou barvu. Tam, kde přirozená etnická odlišnost chyběla, ji nahradili očividným výmyslem.
Nevolnictví jako jistota
Obě společnosti také shodně argumentovaly tím, že nevolnická společnost představuje pro všechny její členy větší jistotu než to, co bychom dnes nazvali chaotickým volným trhem práce. Věřili tak, že žijí v nejvyspělejším možném systému.
Cesty ruského nevolnictví a amerického otroctví se však začaly významně rozcházet v 19. století. Hrozba lidových bouří vyústila v abolici nevolnictví, proti které se mohli v autoritářském impériu šlechtici vzbouřit jen těžko. Společnost se s novou dynamikou srovnala bez větších problémů také z toho důvodu, že nevolníci byli na rozdíl od amerických otroků již dříve vnímání jako přirození členové komunit.
V Americe naopak pohřbení otroctví doprovodil největší konflikt, který kontinent do té doby zažil. Stalo se tak paradoxně kvůli demokratickému zřízení země a tvrdým mocenským bojům spojeným s „vývozem“ otroctví do nově zakládaných států na americkém západě. Afroameričané byli navíc potomky Evropanů vnímáni jako cizí element, který se součástí jejich snu o ideální společnosti stát nikdy nemohl.
