Gustáv Husák je zapsán v historickém povědomí jako ikona normalizace, jako – dle charakteristiky spisovatele Milana Kundery – „prezident zapomnění“. Právě v dobách normalizace však undergroundový básník František „Fanda“ Pánek napsal následující verše: „Kolik je na světě Husáků, kolik je Husáků všech, když Husákem je každý. Miluje Husák Husáka, Husák Husáka vraždí.“ 17. dubna 1969 byl z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ byl odvolán Alexander Dubček a nahradil ho právě Gustáv Husák. V Československu začalo dvacetileté období tzv. normalizace.
Kolik bylo na světě Gustávů Husáků? Zdá se, že překvapivě mnoho. Gustáv Husák, pilný student bratislavského gymnázia, který si vysloužil pochvaly za slohové práce o 28. říjnu a T. G. Masarykovi. Gustáv Husák, levicový intelektuál, mimochodem jediný intelektuál mezi komunistickými prezidenty, patřící k okruhu významné levicové revue DAV. Gustáv Husák, jedna z hlav odboje proti klerofašistickému slovenskému štátu. Gustáv Husák, nabízející za války Stalinovi, aby se po ní Slovensko stalo svazovou republikou Sovětského svazu.
Gustáv Husák, předseda sboru pověřenců (de facto slovenské republikové vlády), který za použití represívního aparátu, včetně Státní bezpečnosti, nemilosrdně likviduje slovenskou Demokratickou stranu, a provádí tak na Slovensku „malý Únor“ již na podzim 1947.
Gustáv Husák, odsouzený v padesátých letech jako „buržoazní nacionalista“, jenž se však jako jedna z mála komunistických obětí procesové mašinérie, kterou sám pomáhal uvádět v chod, může pochlubit tím, že se nedal zlomit, a nesehrál tedy potupnou roli v zinscenovaném procesu. (Proces zinscenován byl, nicméně Gustáv Husák v něm sám sebe neobviňoval ze zločinů, jež nespáchal, a nežádal pro sebe nejpřísnější trest.)
Celá padesátá léta tak Husák strávil ve vězení, propuštěn byl až v roce 1960. Tím však výčet jeho tváří nekončí. V šedesátých letech se stává jednou z hlavních postav reformního proudu, v době Pražského jara vystupuje jako věrný stoupenec Alexandra Dubčeka. Tedy Husák-reformátor. Až pak nastupuje nejznámější forma jeho existence – Husák-normalizátor.
Generální prezident
Na prahu normalizace do něj řada lidí právě kvůli jeho minulosti vkládala nemalé „realistické“ naděje, že se nakonec stane československým Kádárem. Husák však vědomě sehrál hlavní roli ve strategii pacifikace, která spočívala v tom, že program „dělnicko-rolnické vlády“ provede někdo z reformátorů, salámovou taktikou, aby jej veřejnost lépe spolkla. Hnaly ho patrně především osobní ambice, touha po moci za každou cenu, čemuž napovídá i skutečnost, že se nespokojil s titulem první tajemník, který nechal počínaje květnem 1971 změnit na označení generální tajemník.
Když si v roce 1975 přidal Gustáv Husák i funkci hlavy státu, stal se nakonec prezidentem zapomnění. Podobně jako Antonín Novotný však Hrad vůbec nepoužíval jako mocenské centrum. Proto jeho nástupce Václava Havla zarazilo, že v kancelářích na Hradě nenašel ani jedny hodiny. Budova neměla skoro žádné technické ani personální vybavení, s jehož pomocí by se dala provozovat politika. Sloužila pouze k reprezentativním účelům a k tomu, aby zde prezident Husák natočil novoroční projev. Architektonickým symbolem jeho vlády byl spíše monstrózní Palác kultury (dnes Kongresové centrum), dokončený v roce 1981, který byl lidmi nazývaný Pakul.
Přestože za čtrnáct let Husákova prezidentství úřad prezidenta dále degradoval, jeho symbolická hodnota zůstávala stále velká. Svědčí o tom i skutečnost, že Václav Havel v době revoluce usiloval právě o tuto funkci. O přetrvávajícím významu Hradu vypovídá ještě jedna událost.
Když Gustáv Husák 18. listopadu 1991 zemřel, dostavil se mu na pohřeb i tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský a předseda parlamentu František Mikloško, což vyvolalo u české veřejnosti nechápavý a uražený údiv. Svou přítomnost na pohřbu objasnili mimo jiné slovy, že ať už byl Husák jakýkoliv, stal se prvním Slovákem, jenž zaujal post československého prezidenta. Češi to nikdy neocenili, protože nejsou s to takový způsob uvažování pochopit. I proto se zhruba rok po Husákově smrti Československo rozpadlo.
