Pátého října 1957 komuniké Tiskové agentury Sovětského svazu (TASS) oznámilo, že na oběžnou dráhu byla „v rámci mezinárodního geofyzikálního roku“ vypuštěna první umělá družice Země, koule o průměru 58 centimetrů a o hmotnosti 83,6 kilogramu, vysílající radiofonické signály.
Komuniké neopomnělo připomenout, že na možnost kosmických letů pomocí raket přišel již v 19. století ruský vědec Konstantin Eduardovič Ciolkovskij, zakladatel soudobé kosmonautiky, jemuž se později dostalo podpory sovětské vlády. „Umělé družice Země,“ prohlásil, „prorazí cestu k meziplanetárním letům.“
Úspěch i obavy
První Sputnik, jak začal celý svět nazývat družici, kroužil kolem naší planety do 4. ledna 1958. Jeho sestrojení a vypuštění prozrazovaly vysokou úroveň, jaké v Sovětském svazu dosáhly takové vědní obory, jako například elektrometalurgie, kybernetika, elektronika, chemie a elektrochemie, exaktní vědy, ale i keramický průmysl.
Vypuštění Sputniku ovšem nezapůsobilo pouze jako mimořádná událost ve světě vědy a techniky,ale jako všeobecné vítězství lidstva nad přírodou. Bývalý americký velvyslanec v SSSR George Frost Kennan, diplomat, politolog a rusista nazývaný „architekt studené války“, jenž se dožil neuvěřitelného 101 roku, který prohlásil dávno před touto přelomovou událostí, že „se může přes noc ukázat, že SSSR je jedna z nejslabších a nejžalostnějších společností“, nyní kajícně přiznal:
„… tradiční hradba naší bezpečnosti, naše zeměpisná vzdálenost chráněná oceánem, rozloha našeho území, síla našeho hospodářství, všechny tyto činitele přestaly jeden po druhém hrát svou úlohu…“
Vypuštění Sputniku učinilo rázem konec hegemonii založené na jednání z pozice síly a enormním zbrojení bez ohledu na to, zda konvenčním, či nukleárním.
Jobovky jedna za druhou
Aby toho nebylo málo, již 8. října oznámil TASS, že v Sovětském svazu provedli 6. října výbuch „mocné vodíkové nálože nového typu“.
„Kukuřičný dědek“ Nikita Sergejevič Chruščov si tento nepochybný úspěch sovětské vědy náležitě vychutnal a 7. října se pochlubil Jamesi Restonovi z deníku New York Times: „Dnes probíhá do jisté míry přelom. Vojenští odborníci se domnívají, že letouny, ať už bombardovací, nebo stíhací, jsou na sklonku své existence. Bombardovací letouny mají rychlost a dostup, které lze překonat moderními raketami… dnes máme veškeré rakety, jaké potřebujeme (rakety dalekého a středního dosahu a rakety pro boj zblízka)… Spojené státy nemají mezikontinentální balistickou střelu…“ Poslední věta zněla jako jasné varování.
Bez ohledu na to, že v otázce budoucnosti bombardérů a stíhačů se prognostici i Chruščov mýlili, tehdejší supervelmoc prokázala, že je za cenu nízké životní úrovně vlastního obyvatelstva nejen schopna držet krok s úhlavním rivalem – USA –, ale v některých oblastech jej dokonce předstihnout.
