Indie se po potlačení povstání sipáhíů v letech 1857 až 1859 nacházela pod přímou správou Velké Británie jako korunní kolonie. Koncem předminulého století se zde začal formovat moderní nacionalismus.
Jeho základ představovala strana Indický národní kongres (INK), založená roku 1885. Indický nacionalismus nabýval na síle zejména od přelomu 19. a 20. století, a to v důsledku rozdělení Bengálska podle náboženského klíče v roce 1905.
Metoda cukru a biče
Radikální křídlo INK prosazovalo hlavně kampaň za svarádž (tj. vlastní vláda, případně autonomie) a svadéši (vlastní výroba), na což Spojené království reagovalo napřed represemi a poté ústupky. Jedním z nich se stal Zákon o Indii z roku 1909 a dalším zrušení rozdělení Bengálska.
Vzestup hnutí za nezávislost
Indové po první světové válce, v níž stáli jednoznačně po boku mateřské země a v boji proti ústředním mocnostem, zejména Turecku a Německu, přinesli nemalé oběti, odmítali Rowlattův zákon o mimořádných pravomocech. Jejich hněv explodoval především po amritsarském masakru 13. dubna 1919. INK, v jehož čele stanula legenda indického boje za nezávislost – Móhandás Karamčand Gándhí, zvaný Mahátma –, odmítl Chelmsford-Montaguovu reformu z prosince 1919 jako nedostatečnou a rok nato vyhlásil masové hnutí nespolupráce s koloniální správou. Nepokoje vyvrcholily v zimě 1921 až 1922, avšak po násilném incidentu ve vesnici Čaurí-Čaurá z února 1922 Gándhí kampaň zastavil.
Občanská neposlušnost
Po krizi hnutí, trvající až do konce dvacátých let, následoval nový vzestup národně osvobozeneckého boje, a to v souvislosti s přípravou nové ústavy pro Indii.
Gándhí zahájil v březnu 1930 takzvaný solný pochod z Ahmadábádu k moři, avšak jelikož kampaň místy opět na některých místech vyústila v násilné činy, jež Gándhí odmítal, uzavřel v březnu 1931 s místokrálem Irwinem Dillíský pakt, který nastolil příměří, výměnou za Gándhího účast na konferenci u kulatého stolu v Londýně. Konference o příští indické ústavě bohužel skončila neúspěchem a pokus o obnovení pasívního odporu vyzněl do prázdna.
Radikálové chtěli plnou nezávislost
Gándhí usiloval především o obnovení jednoty mezi hinduisty a muslimy. Muslimská liga totiž od roku 1930 stále více prosazovala svou představu rozdělení Indie a vytvoření separátního muslimského státu Pákistán – Země čistých. Již koncem dvacátých let v INK vzniklo radikálnější křídlo kolem mladších předáků – budoucího premiéra Džaváharlála Néhrúa a Subhásčandry Boseho, za války kolaborujícího s Japonci –, požadující nikoli jen pouhé kosmetické úpravy, nýbrž plnou nezávislost: purna svarádž. Ve volbách konaných podle ústavy z roku 1935 INK zvítězil a vytvořil vlády v šesti z jedenácti provincií.
Vše urychlila druhá světová válka
Po vypuknutí druhé světové války prohlásil indický místokrál perlu britské koruny za válčící stát, což vyvolalo rázné odmítnutí INK, jenž v říjnu 1939 odvolal své zástupce z provinčních vlád. Na příjezd mise Stafforda Crippse v roce 1942 a zamítnutí požadavku na okamžitou nezávislost odpověděl INK rezolucí, která se stala pověstnou: „Opusťte Indii.“ Za to se vedení INK ocitlo ve vězení coby sabotér válečného úsilí. Indičtí vojáci statečně bojovali v severní a východní Africe, a zvláště na barmské frontě a v Malajsku, kde tvořili většinu spojeneckých sil.
K tomu zemi postihla v roce 1943 tragédie, jež se zapsala do historie jako Velký bengálský hladomor. Podle nejrůznějších odhadů během něj zemřelo půldruhého miliónu až čtyři a půl miliónu lidí.
Gándhí po propuštění ze žaláře v roce 1944 znovu bez úspěchu vyjednával s vůdcem Muslimské ligy Muhammadem Alím Džinnáhem, trvajícím důsledně na rozdělení Britské Indie podle náboženského klíče. Konflikty mezi muslimy a hinduisty se množily. Po válce vzbudil rozruch soud s příslušníky kolaborantské Indické národní armády, jež bojovala po boku Japonska. Patnáctého března 1946 slíbil britský premiér Clement Attlee Indům dominiální statut.
Na cestě k nezávislosti – přes mrtvoly
Ve volbách v létě 1946 zvítězil INK a Néhrúa pověřili sestavením prozatímní vlády, jenže Muslimská liga účast v ní odmítla, vyhlásila kampaň za vytvoření samostatného státu a vyzvala k „přímé akci“ vedoucí k jeho vzniku. Po výzvě z 15. srpna v Kalkatě se rozpoutaly hindsko-muslimsko-sikhské masakry, jež zachvátily celou zemi, nejvíce ovšem Paňdžáb a Severozápadní pohraniční provincii. Vyvrcholily po rozdělení Indie podle náboženských kritérií na Indii a Pákistán k 15. srpnu 1947. Zahynulo při nich na půl miliónu osob a deset miliónů muselo opustit své domovy. Naplnila se Džinnáhova prorocká slova: „Kdybych nebyl fanatikem, nebylo by Pákistánu.“
Cesta k nezávislosti tak byla vydlážděna mrtvolami statisíců lidí a nenávistí mezi oběma novými státy.
Šestadvacátého ledna 1950 byla Indie vyhlášena republikou. Se svými 1,2 miliardy obyvatel je považována za nejlidnatější demokracii na světě.
