Sedmého července 1807 následoval podpis mírové smlouvy, jež vešla do historie jako tylžský mír, pojmenovaný podle východopruského města Tylže (německy Tilsit). To se od konce druhé světové války nachází v Kaliningradské oblasti Ruské federace.
Vstřícná vůči Rusku
Je nutno konstatovat, že z Bonapartova hlediska se smlouva vůči Rusku vyznačovala značnou mírností a nepředstavovala pro něj žádné teritoriální ztráty (naopak, carská říše dokonce připojila oblast Białystoku). Napoleon si pouze vymohl uznání existence Rýnského spolku, Varšavského velkovévodství, zformovaného v pruském záboru Rzeczypospolité, a dalších státních celků v západní Evropě nacházejících se pod francouzským vlivem.
Příslib ukončení konfrontace
Hlavní bod tylžského míru představoval ruský příslib ukončení britsko-francouzského konfliktu a v případě nezdaru se stát Bonapartovým spojencem. Nic ovšem nebylo zadarmo; Napoleon se zavazoval zprostředkovat pro Rusko mír s Tureckem, s nímž už bůhví pokolikáté válčilo, a to od roku 1806. Jak je u velmocí zvykem, na tyto body navazovala dohoda o rozdělení sfér vlivu v Evropě.
Prusko ostrouhalo
Mírové podmínky stanovené pro Pruské království, jež v předchozím roce na podzim utrpělo od Francouzů drtivé porážky u Jeny a Auerstedtu, byly nesrovnatelně tíživější. Kromě ztráty oblasti na západ od Labe a většiny záboru Polska si Bonaparte vynutil jeho souhlas s přítomností okupačních vojsk země galského kohouta na jeho území až do zaplacení válečné náhrady. Dále se zavazovalo k dodržování kontinentální blokády Spojeného království, jíž chtěl Napoleon srazit hrdý Albion na kolena. Později následovalo dokonce ještě omezení početního stavu pruské armády.
Nicméně slibně se rozvíjející rusko-francouzské spojenectví vydrželo jen do roku 1810, kdy se obě mocnosti začaly znovu připravovat ke střetnutí, k němuž došlo v červnu 1812 vpádem Napoleonovy Velké armády (la Grande Armée) do Ruska, jež skončilo její katastrofální porážkou.
