Narodil se 26. prosince 1893 ve vesnici Šao-šan v provincii Chu-nan v bohaté (na tehdejší čínské poměry) rolnické rodině. Měl šest sourozenců, z nichž se však pouze on a dva bratři dožili dospělosti. Svého otce označil za „prvního kapitalistu, proti kterému bojoval“. V Pekingu přilnul k ideologii marxismu a v roce 1921 – tedy ve stejném roce, kdy vznikla Komunistická strana Československa – spoluzakládal Komunistickou stranu Číny.
Po neúspěchu povstání v roce 1928 se uchýlil do Ťiang-si, a aby se vyhnul obklíčení silami svého úhlavního nepřítele Čankajška, podnikl se svými věrnými takzvaný dlouhý pochod, během něhož se prosadil jako uznávaný vůdce. Již v polovině třicátých let, kdy se usídlil v Jen-anu, začal vznikat kult Maovy osobnosti.
Spojenectví s Čankajškovým Kuomintangem v boji proti Japoncům nevydrželo dlouho. Již během druhé světové války docházelo mezi Maovými a Čankajškovými stoupenci ke střetům, jež v roce 1946 přerostly v občanskou válku, v níž čínští komunisté pod Maovým vedením zvítězili a 1. října 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika, nejlidnatější stát „tábora míru a socialismu“. Tuto událost komunisté označovali za největší po Velké říjnové socialistické revoluci a vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce.
„Velký kormidelník“, jak se Maovi přezdívalo, záhy rozpoutal represe obvyklé v zemích východního bloku, jež postihly hlavně statkáře a obecně majetné lidi. Měly ovšem vpravdě čínský rozměr. Mao počátkem padesátých let uplatňoval politiku, kdy téměř v každé vesnici veřejně popravili nejméně jednoho statkáře. Tento „třídní boj“ si vyžádal dva až pět miliónů mrtvých. Mao na podzim 1950 také vyslal lidové dobrovolníky na pomoc Korejské lidově demokratické republice, kteří ji fakticky zachránili před porážkou v korejské válce let 1950–1953. Mezi dobrovolníky nalezl smrt Maův nejstarší syn.
„Velkému kormidelníkovi“ se sovětský model výstavby socialismu zdál příliš pomalý, a proto v roce 1958 zahájil politiku „velkého skoku“, jež vyústila v největší hladomor v dějinách. V letech 1958 až 1961 mu padlo za oběť podle střízlivých odhadů 27 až 28 miliónů lidí.
Aby obnovil prestiž pošramocenou touto národní katastrofou hrůzných rozměrů, rozpoutal Mao v roce 1966 „Velkou proletářskou kulturní revoluci“, která postihla bezmála každého, koho „Velký kormidelník“ podezíral z neloajality. V zahraniční politice se prudce zhoršily vztahy se sovětským sousedem. Mao odmítl Chruščovovo odsouzení Stalinova kultu osobnosti na XX. sjezdu KSSS, neboť sám kult vlastní osobnosti prosazoval, a navíc Džugašviliho uznával. Vzájemné vztahy ochladly natolik, že v roce 1969 došlo k pohraničním incidentům na řece Ussuri a v Kazachstánu.
V témže roce vyhlásil IX. sjezd Komunistické strany Číny Maa neomezeným vůdcem a jeho manželku Ťiang Čching zvolili členkou politbyra. Desátý sjezd v roce 1973 postavení obou manželů stvrdil. Po Maově smrti vypukl boj mezi „gangem čtyř“, vytvořeným kolem vdovy Ťiang Čching, a pragmatickou skupinou Teng Siao-pchinga, jenž se za kulturní revoluce stal obětí represí. Naštěstí v tomto mocenském soupeření vyhráli pragmatici a pod Tengovým vedením Čína postupně nastoupila cestu modernizace hospodářství, která ji nakonec objemem hrubého domácího produktu dovedla na druhé místo ve světě, což je po všem, čím tato země prošla, neuvěřitelný úspěch.
Devátého září 1976 zemřel ve věku 82 let. Ostatky Mao Ce-tunga spočívají v mauzoleu na pekingském náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men). Je zajímavé, že podle průzkumů veřejného mínění 85 % Číňanů pokládá Maovy zásluhy za převažující nad jeho chybami, což odpovídá i hledisku současného vedení Komunistické strany Číny. Přitom podle odhadů (žádná přesná čísla nejsou k dispozici) má na svědomí 40 až 70 miliónů lidských životů, a to obětí teroru, poprav, věznění, nucených prací, převýchovných táborů, a zejména výše zmíněného hladomoru. Vedle toho jsou Stalin i Hitler břídilové.
