Třináctého srpna 1961, v průběhu druhé berlínské krize, Státní bezpečnost Německé demokratické republiky (Stasi) uzavřela hraniční přechody mezi NDR a Západním Berlínem, vzniklým roku 1948 spojením americké, britské a francouzské okupační zóny, zatímco Sovětská armáda obehnala Berlín vysokou betonovou zdí s ostnatými dráty.
Vyvrcholila tak dlouhodobě doutnající krize. Mezi Západním Berlínem, majícím rozlohu 480 kilometrů čtverečních a východní částí velkoměsta totiž až dosud existovala možnost volného pohybu, čehož východní Němci hojně využívali k masovému odchodu do západní části. Do Spolkové republiky odcházeli zejména vysoce kvalifikovaní lidé.
Hrozilo včlenění celého Berlína do NDR
Naléhání generálního tajemníka Jednotné socialistické strany Německa (SED) Waltera Ulbrichta na prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a předsedu rady ministrů SSSR Nikitu Sergejeviče Chruščova, aby začlenil celý Berlín do NDR, zůstalo bez odezvy, jelikož sovětský pohlavár si zpočátku nepřál vyhrocovat vztahy se Západem.
Nakonec však východoněmeckému tlaku ustoupil a v listopadu 1958 zaslal západním velmocím ultimátum, v němž hrozil uzavřením jednostranné mírové smlouvy s NDR, po němž „prvnímu německému státu dělníků a rolníků“ předá správu všech záležitostí týkajících se Berlína. To by ovšem fakticky znamenalo včlenění velkoměsta do NDR.
Bez stavby zdi by NDR zkolabovala
Krize kulminovala po bezvýsledném setkání amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho s Chruščovem v červnu 1961 ve Vídni. Poněvadž NDR nepřetržitým odchodem statisíců lidí v produktivním věku na Západ hrozilo hospodářské vykrvácení, uchýlilo se její vedení se sovětským souhlasem a podporou k drastickému kroku – hermetickému uzavření východního Berlína zdí. USA reagovaly přesunem obrněné divize do Západního Berlína. U Braniborské brány proti sobě stály americké a sovětské tanky. Chruščov sice nakonec mírovou smlouvu s NDR neuzavřel, berlínská zeď však zabraňovala občanům NDR v odchodu do hospodářsky mnohem silnější a úspěšnější části rozděleného Německa až do 9. listopadu 1989, kdy došlo k jejímu prolomení na den přesně 71 let po abdikaci císaře Viléma II. na konci první světové války.
Je třeba konstatovat, že ani po stavbě berlínské zdi pokusy občanů NDR o její překonání neustávaly. Přibližně čtyřiceti tisícům se podařilo uprchnout přes ni v období mezi její stavbou a pádem. Používali při tom nejvynalézavějších způsobů.
Demontáž berlínské zdi signalizovala konec NDR
Pád berlínské zdi symbolizoval zároveň i konec vládnoucího režimu v NDR a počátek zhroucení celého východního bloku. Necelý rok po prolomení berlínské zdi, ztělesňující Evropu rozdělenou na dva znepřátelené tábory, se Německo sjednotilo.
Údaje o počtech obětí berlínské zdi se přes usilovný výzkum ve Spolkové republice stále značně rozcházejí. Hans-Hermann Hertle a Maria Nookeová, vedoucí projektu Oběti berlínské zdi 1961–1989, popisují 138 usmrcených, přičemž původně vycházeli z počtu 575 potenciálně usmrcených osob. Ze zmíněných 138 sto představují uprchlíci a 30 osoby bez úmyslu útěku, zastřelené nebo zemřelé na následky zranění, osm východoněmečtí pohraničníci usmrcení především v souvislosti s dezercí, se střetem s uprchlíky nebo se západoněmeckými policisty.
U dalších 16 případů se nepodařilo potvrdit úmysl či motivaci k přechodu berlínské zdi (nepotvrzená totožnost utonulých atd.), dalších 164 osob by za oběť berlínské zdi mohlo být teoreticky považováno (například přežití těžkého zranění nebo osoby pokoušející se o útěk, u nichž tyto informace z archiválií nebyly potvrzeny). Navíc nejméně 251 starších cestujících z východního a Západního Berlína zemřelo na infarkt následkem hraniční kontroly.
