… a v zemi nastal místo „arabského jara“ neuvěřitelný chaos. Režim svérázného plukovníka Mu’ammara Kaddáfího reagoval na sílící protesty, jež začaly 13. ledna 2011, po svém – střelbou a nasazením armády podporované letadly. Třiadvacátého února Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríja přiznala 300 mrtvých, ale Itálie, která Libyi v letech 1912 až 1943 okupovala, uváděla tisícovku obětí.
Nepokoje zachvátily největší města, na stranu rebelů přešla část ozbrojených sil a režim přišel o východní část země. Kaddáfí pohrozil, že začnou jatka, avšak na jeho výzvu k veřejné podpoře se den poté sešlo jen 150 příznivců. Excentrický plukovník poskytl 28. února západním sdělovacím prostředkům rozhovor, v němž odmítl rezignaci a postěžoval si, že Západ politickému systému jeho země nerozumí.
Když režim ztratil Benghází, druhé největší město země, vznikla 5. března Dočasná národní přechodná rada, jež se prohlásila za „jediného představitele celé Libye“. Již pět dní nato ji jako první uznala Francie, z arabských zemí Katar. Sedmnáctého března Rada bezpečnosti poměrem hlasů 10:0 schválila rezoluci zakazující všechny lety v libyjském vzdušném prostoru kromě humanitárních.
Západní představitelé si přitom vůbec nepřipouštěli možnost, že odstranění Kaddáfího ještě neznamená nastolení lepší vlády. Vojenského zásahu NATO se v různé formě zúčastnila Belgie, Bulharsko, Dánsko, Francie, Itálie (ačkoli její premiér Silvio Berlusconi původně novinářům řekl, že „se situace vyvíjí a on nechce nikoho rušit“), Kanada, Nizozemsko, Norsko, Rumunsko, Řecko, Spojené království, Španělsko, Turecko a USA (jejichž podíl se ukázal jako rozhodující). Jakoukoli účast naštěstí odmítla Česká republika.
Třicátého května dezertovalo pět Kaddáfího generálů, dva plukovníci, major a dalších 120 vojáků. Devatenáctého srpna přešel na stranu povstalců s celou rodinou Abdas Salám Džallúd, bývalý premiér a několikanásobný ministr, jenž se podílel na Kaddáfího zářijovém převratu v roce 1969. Prvního července Francie přiznala, že vyzbrojila rebely zbraněmi shazovanými z letadel, ačkoli embargo OSN dovoz zbraní do Libye zakazovalo. Boje se přenesly do libyjské metropole Tripolisu, který vzbouřenci dobyli 24. srpna. Dvacátého října dopadli Kaddáfího a nechutným způsobem ho zabili.
Vzhledem k chaotické situaci v Libyi je těžké stanovit, jaké ztráty si občanská válka vyžádala. Původní odhad Dočasné národní přechodné rady ve výši 50 000 mrtvých byl později snížen na polovinu. Její ozbrojené síly přišly o 2098 až 2834 mrtvých vojáků, Kaddáfího ozbrojenci o 1044 až 1132 mrtvých a 200 zajatých vojáků.
Americký prezident Barack Obama si pochvaloval, že operace proti Libyi vyšla levně – stála pouhou miliardu dolarů a jeden letoun –, podrobil však nezvykle drsné kritice svého nejbližšího spojence – britského premiéra Davida Camerona. Západ nyní bezradně tápe, jak se má zachovat. Do pozemní intervence se mu zjevně nechce stejně jako na Blízkém východě a pouhé tupé bombardování islamisty nevytlačí. Krize v Libyi hrozí přerůst v dominový efekt.
