Celých 41 let trvalo rozdělení Německa, k němuž došlo v důsledku porážky třetí říše. Západní část, z níž v roce 1949 vznikla Spolková republika Německo, okupovaly USA, Británie a Francie, a východní, kde byla 7. října 1949 vyhlášena Německá demokratická republika, „první stát dělníků a rolníků na německé půdě“, zase SSSR.
Východní Německo od počátku sužoval masový odchod jeho občanů, zejména kvalifikovaných, do bohatšího, západního Německa, v důsledku čehož také 13. srpna 1961 postavili berlínskou zeď – symbol studené války. Za dobu existence NDR z ní emigrovaly čtyři milióny občanů.
Marné snahy o stabilizaci
Naděje východním Němcům svitla po nastoupení Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu. Jenže záhy se ukázalo, že kosmetické úpravy jako sesazení neoblíbeného Ericha Honeckera a nástup Egona Krenze a Hanse Modrowa už občanům NDR nestačí. Projevem hroutícího se východního bloku se stal fakt, že Maďaři začali „Endéráky“ pouštět na Západ a také Československo, kde se nahrnuli do velvyslanectví SRN v Praze, jim povolilo odjezd.
Pád zdi a Kohlova iniciativa
Po masových protestech 9. listopadu 1989 padla nenáviděná berlínská zeď. Osmadvacátého listopadu přednesl spolkový kancléř Helmut Kohl desetibodový plán na základní přebudování západoněmecko-východoněmeckých vztahů. Počítal nejdříve se vzájemnou spoluprací, jež měla přerůst v konfederaci „s cílem vytvořit federaci, to jest spolkový stát“.
Tyto iniciativy nelibě nesl Sovětský svaz, který v existenci svého výtvoru – NDR – viděl pilíř vlastní bezpečnosti. Skupina sovětských vojsk v NDR byla nejpočetnější a nejsilněji vyzbrojenou ze všech uskupení Sovětské armády v zahraničí. Gorbačov při jednání s americkým prezidentem Georgem Bushem starším na Maltě 1. prosince 1989 varoval před důsledky sjednocení Německa pro celou Evropu. Bývalý sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko později nazval tato jednání vcelku výstižně „maltským Mnichovem“. Sjednocení ostatně nepřála ani britská premiérka, „železná lady“ Margaret Thatcherová.
Pokusy Modrowova vedení o stabilizaci skomírající NDR vyzněly do ztracena, neboť zemi denně opouštělo dva tisíce občanů. V lednu 1990 vznikla nová východoněmecká vláda, v níž vedle reformních komunistů zasedli rovněž zástupci opozice. Téhož měsíce přednesl ministr zahraničí SRN Hans-Dietrich Genscher nový plán na sjednocení Německa, jenž nahrazoval původní, Kohlův. Genscherův plán počítal s členstvím sjednoceného Německa v NATO, což však SSSR odmítl.
Rozhovory 2+4
Březnové parlamentní volby v NDR pouze potvrdily jednoznačnou podporu východoněmeckých občanů sjednocovacímu procesu. Rozhovory obdržely pracovní název 2+4, tedy dva německé státy plus čtyři vítězné mocnosti druhé světové války: SSSR, USA, Británie a Francie. Polsko, jemuž záleželo na zachování platnosti hranic na Odře a Nise, se jednání zúčastnilo jen jako pozorovatel.
Němečtí delegáti potvrdili, že sjednocené Německo se nebude snažit o získání jaderných, biologických a chemických zbraní, k čemuž se SRN zavázala již při svém vstupu do NATO v květnu 1955. Omezen měl být i početní stav Bundeswehru. Na setkání hlav členských států NATO v Londýně 5. července 1990 došlo k přeformulování obranné doktríny Severoatlantické aliance v tom smyslu, že SSSR nebyl definován jako úhlavní nepřítel, což Moskva podmiňovala jako svůj souhlas se vstupem sjednoceného Německa do NATO. Sovětská armáda měla zůstat po přechodnou dobu tří let na území někdejší NDR, a to na náklady SRN.
Sjednocování vrcholí
Na mezinárodní úrovni proces sjednocování vyvrcholil na schůzce spolkového kancléře Kohla a sovětského prezidenta Gorbačova v městečku Miněralnyje Vody 15. července 1990. Kohl přislíbil, že jaderné zbraně NATO nebudou rozmístěny na teritoriu bývalé NDR. Navíc kromě předchozího dlouhodobého úvěru poskytnutého SSSR ve výši pěti miliard marek SRN kývla na příspěvek 1,25 miliardy marek na pokrytí pobytu Sovětské armády v Německu po následující tři roky. Sovětské jednotky se měly stáhnout do roku 1994 a do té doby neměla vojska NATO překročit západoněmecko -východoněmeckou hranici. (Ke splnění tohoto závazku došlo, ovšem s tím rozdílem, že Německo opouštěla již ruská armáda, protože SSSR v prosinci 1991 zanikl.)
Německo se oficiálně sjednotilo právě před čtvrtstoletím, 3. listopadu 1990. Na základě článku 23 Základního zákona SRN se šest bývalých zemí NDR připojilo ke Spolkové republice Německo.
Podle některých odhadů si sjednocení dosud vyžádalo přes dva bilióny eur. Navzdory obrovským investicím ještě před třemi lety zůstávala nezaměstnanost v nových spolkových zemích dvakrát vyšší než ve starých a příjmy byly o pětinu nižší. Některá východoněmecká průmyslová města přišla až o polovinu populace, jež se odstěhovala na západ, tentokrát ovšem již bez rizika zastřelení. Jak se zdá, proces vyrovnávání hospodářské a životní úrovně obou částí Německa je pořád ještě běh na dlouhou trať.
