Ráno v 10.58 h 9. srpna 1945 svrhl americký bombardér B-29 Bock’s Car pod velením majora Charlese Sweeneyho druhou atomovou pumu (Fat Man – Tlouštík). Původně měla být svržena na středisko zbrojní výroby v Kókuře, avšak těžké mraky nad městem donutily osádku změnit kurs na náhradní cíl, jejž představoval přístav Nagasaki, čítající zhruba 280 000 obyvatel.
Plutoniová puma byla sice mnohem účinnější než uranová použitá ke zničení Hirošimy, nicméně způsobila menší zkázu, a to díky kopcovitému terénu, nepravidelnosti zástavby a množství vodních toků. Bezprostředně po výbuchu zahynulo 23 753 osob (podle jiných údajů až 74 000), 1924 zůstaly nezvěstné, 23 235 utrpělo zranění a následky se projevily u 89 025 lidí. Mezi mrtvými se ocitlo rovněž šedesát spojeneckých válečných zajatců. Z 51 000 budov ve městě 17 750 lehlo popelem.
V Nagasaki se od roku 1956 konalo mnoho mezinárodních konferencí usilujících o zákaz atomových a vodíkových zbraní.
Otázka morální oprávněnosti
V atmosféře studené války, jež následovala záhy po té horké, druhé světové, patřila kritika atomového bombardování Japonska v závěru celosvětového konfliktu k munici těžkého kalibru v protiamerické propagandě východního bloku.
Je nesporné, že použitím jaderných zbraní Spojené státy demonstrovaly svou sílu a převahu ve vědecko-technické oblasti. Stejně tak je ovšem nepopiratelné, že právě nasazení atomových pum spolu se vstupem Sovětského svazu do války otřáslo japonskou vůlí k dalšímu odporu. USA ve svých kalkulacích vycházely z toho, že dobývání vlastního Japonska si vyžádá životy statisíců jejich vojáků. Výsledky posledního roku války v Pacifiku tyto propočty naprosto potvrzovaly, neboť čím víc se válka blížila k ostrovnímu císařství, tím zuřivější odpor kladly jeho ozbrojené síly. „V Tichomoří si vyžádal postup směrem k Japonsku 3200 mužů měsíčně po celý rok 1944. V prvních sedmi měsících roku 1945, když jsme se přibližovali k japonským ostrovům, vzrostl tento průměr na 12 750 mužů měsíčně,“ hlásil náčelník štábu americké armády generál George Catlett Marshall. Japonská pozemní armáda zůstávala přes citelné ztráty stále bojeschopná.
V USA, kde se vedení země neustále nalézalo pod drobnohledem veřejného mínění, jež citlivě reagovalo na ztráty vlastních lidí, proto převážil názor uchýlit se k radikálnímu kroku. Navíc nelze zapomenout, že Japonci po celou dobu své agrese porušovali elementární zásady mezinárodně uznávaných pravidel vedení války. Jejich agrese a okupace četných asijských zemí si vyžádaly milióny lidských životů a způsobily nevýslovné utrpení. Existuje bezpočet zdokumentovaných případů otřesného zacházení s válečnými zajatci a civilisty. Z tohoto úhlu pohledu je třeba nahlížet na použití atomových pum, neboť právě ty – a nikoli bezobsažné tlachání salónních pseudohumanistů – zlomily zemi vycházejícího slunce vaz a ušetřily milióny lidí dalšího strádání (ovšem ne ty, kteří na následky ozáření umírali ještě dlouho po skončení druhé světové války).
