V „lidovém“ Maďarsku se 4. duben slavil jako den osvobození země Rudou armádou. Na rozdíl od Československa, Jugoslávie a Polska, jejichž vlády Spojenci uznávali, to v případě Maďarska zavání poněkud divným odérem, neboť se nacházelo ve válečném stavu jak se Sovětským svazem, tak i s anglosaskými mocnostmi. Ani časově toto datum příliš neladí, jelikož Rudá armáda celé území obsadila teprve 12. dubna.
V povědomí většiny Maďarů příchod Rudé armády neznamenal osvobození, ale pouze nahrazení německé okupace sovětskou, jež se od té německé, trvající něco přes rok, lišila tím, že se protáhla na 46 let. Ačkoli říšský kancléř Adolf Hitler ani někteří vysoce postavení němečtí velitelé neměli Maďary rádi, zůstala země svatoštěpánské koruny po boku třetí říše vedle Pavelićova Nezávislého státu Chorvatsko nejdéle ze všech jejích evropských spojenců – doslova a do písmene až do hořkého konce.
Možná bude zajímavé sledovat, zda vůbec a případně jak si tento někdejší státní svátek letos připomenou v Maďarsku premiéra Viktora Orbána, který s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v lecčem nachází společný jazyk, je proti sankcím a prosazuje úzkou spolupráci.
V Maďarsku sní svůj věčný sen desítky tisíc vojáků
Jako první vstoupila na maďarské území vojska 18. tankového sboru a 243. střelecká divize 53. armády 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského. „Osvobozenecká mise“ tedy trvala 195 dní, během nichž se odehrály těžké a krvavé boje zejména o hlavní město Budapešť a u Blatenského jezera, kde 6. tanková armáda SS v březnu 1945 podnikla poslední zoufalou ofenzívu na východní frontě, která ovšem ztroskotala. Sověti uvádějí, že během těchto bojů bylo rozdrceno 56 divizí a zajato 178 000 osob. Za obsazení Maďarska však zaplatili vysokou cenu. Podle oficiálních ruských údajů z roku 1991 tu ztratili 484 300 vojáků, což představovalo 12,45 % všech ztrát při dobývání nebo osvobozování devíti evropských a dvou asijských zemí. Z toho na padlé, zemřelé na zranění a nemoci připadlo 112 625 osob, na raněné, postižené kontuzí a omrzlé 290 136. Autorská dvojice Charles K. Kliment a Dénes Bernád uvádí ve svém díle Maďarská armáda 1919–1945, že na území dnešního Maďarska je pohřbeno přes 140 000 sovětských vojáků a s připočtením ztrát na územích této země ve válečných hranicích, která musela po prohrané válce vydat, zhruba dvě stě tisíc. Zahynulo zde rovněž 50 000 rumunských vojáků a se ztrátami bulharské armády, Titových partyzánů operujících ve Vojvodině a na dalších jugoslávských teritoriích anektovaných Maďarskem a slovenských partyzánů ve Felvidéku vzroste počet spojeneckých bojovníků zahynulých na území válečného Maďarska na více než čtvrt miliónu. To je ohromující číslo, uvážíme-li, že bojové ztráty americké armády na evropském válčišti za celou druhou světovou válku dosáhly 586 628 osob, z toho 135 576 mrtvých. Z toho na Maďarsko připadlo pouhých 1518 osob, z nichž všech 406 mrtvých byli letci.
Není známo, kolik německých vojáků nalezlo v Maďarsku za druhé světové války smrt, ale vzhledem k urputnosti bojů nepochybně mnoho. Poválečné odhady zmiňovaly, že při obraně maďarského území zahynulo 40 000 maďarských vojáků.
„Malenkij rabot“
Pro statisíce Maďarů však utrpení neskončilo s posledními výstřely druhé světové války, během níž zajala Rudá armáda nejméně 390 000 maďarských vojáků a internovala asi 300 000 civilistů. Dalších sto tisíc civilistů – mužů, žen i mládeže – Sověti odvezli na takzvaný malenkij rabot (malou práci), jak se zkomoleně říkalo, mající trvat jen krátkou dobu. Protáhl se ovšem na dlouhá léta, neboť SSSR v důsledku astronomických ztrát na lidech v produktivním věku zoufale hledal nádeníky, kde se dalo. Vedle nepříjemného faktu, že Rudá armáda v Maďarsku rabovala a znásilňovala (plundrovala tu a vyvážela lokomotivy, vagóny a potraviny rovněž německá armáda), se otázka válečných zajatců a internovaných stávala pro beztak nepříliš oblíbené maďarské komunisty krajně palčivou. Tamás Stark soudí, že z přibližně 600 000 Maďarů (360 000 válečných zajatců a 240 000 civilistů) se zhruba třetina nevrátila. Pro porovnání uveďme, že podle informací Hlavní správy válečných zajatců a internovaných (GUPVI) ministerstva vnitra SSSR z 28. ledna 1949 z 526 604 maďarských válečných zajatců, včetně 10 352 osvobozených v Budapešti, jich zemřelo 51 005. Poslední z nich, vojín András Toma, se vrátil do vlasti až v srpnu 2000, po 55 letech věznění v SSSR a pak v Rusku! Tento případ ovšem provázejí určité nejasnosti a podezření.
„Nepřátelské osoby“ to měly lepší než váleční zajatci
Podle záznamů Červeného kříže se na rakouském a německém území okupovaném západními mocnostmi nalézalo 879 000 maďarských občanů, z toho 280 000 vojáků Honvédségu. Vcelku mohli mluvit o štěstí, jelikož západní Spojenci vůči Maďarům nechovali nijakou zášť, a proto je vedli jako S.E.P. – nepřátelské osoby, které se vzdaly, což představovalo mírnější kategorii nežli „nepřátelští bojovníci“. Maďarští váleční zajatci tak neputovali do zajateckých táborů jako Němci, ale byli roztroušeni a ubytováni v domech a ubytovnách po celém obsazeném území. Britové je oficiálně propustili již v listopadu 1945, přičemž každému ponechali možnost volby, do které země se chce odebrat. Mnozí dali přednost exilu na Západě před Maďarskem pod sovětskou okupací.
Ještě lépe dopadli Maďaři zajatí ve francouzské okupační zóně. Protože mezi Francií a Maďarskem neexistoval válečný stav, a navíc se Maďaři k francouzským válečným zajatcům, jež k nim Němci přemístili, chovali velmi slušně, získali postavení internovaných osob a na svobodu je propustili roku 1946. Někteří se však z donucení nebo podvodem ocitli v cizinecké legii.
Prodloužená úschova a zmatený Američan
Plukovník Ernő Pajtás, velitel stráže říšských klenotů nevyčíslitelné hodnoty – koruny svatého Štěpána, žezla a jablka coby symbolů tisíciletého maďarského státu –, pohřbených na příkaz Horthyho nástupce Ference Szálasiho poblíž Mattsee, je předal americké vládě „do úschovy“. Ta se protáhla až do roku 1978, kdy je tehdejší prezident Jimmy Carter slavnostně vrátil.
Na Prvního máje 1945 generálporučík Miklós Nagyöszy, zvolený vrchním velitelem Honvédségu, ve 14 hodin obřadně kapituloval před zmateným podporučíkem americké armády (nepoměr obou hodností bije do očí), jenž si svou historickou roli vůbec neuvědomoval. Jeden z nejvěrnějších spojenců třetí říše definitivně složil zbraně.
