Musaši

Musaši Zdroj: Wikimedia.org

Zásadní objev a sláva i soumrak japonských bitevních lodí

Ve středu oznámil americký miliardář Paul Allen, spoluzakladatel Microsoftu, prostřednictvím své reklamní agentury Edelman, že našli vrak japonské obří bitevní lodi , potopené 24. října 1944 po třech leteckých útocích a zásahu 17 pumami a 19 torpédy z amerických letounů v Sibuyanském moři.

Loď šla ke dnu až čtyři a půl hodiny po posledním útoku. Z 2400členné posádky zahynulo 1024 námořníků včetně jejího velitele – kontradmirála Inogučiho. S plným výtlakem 72 809 tun a devíti 457mm děly hlavní ráže neměla Musaši ve světě konkurenci – tedy kromě sesterské lodě Jamato, kterou potopili rovněž američtí letci 7. dubna 1945 jihozápadně od Kjúšú.

Bitevní lodě po dlouhá desetiletí rozhodovaly o síle válečných loďstev, představovaly jejich chloubu, byly prestižní záležitostí, a tudíž si je pořizovaly i státy mající do postavení námořní velmoci daleko, jež pro ně ani nenalézaly praktické využití. Teprve druhá světová válka jejich výsadním postavením otřásla ve prospěch letadlových lodí.

Žluté nebezpečí vstupuje na scénu

Země vycházejícího slunce se stala uznávanou námořní velmocí již po vítězství v rusko-japonské válce. Při jejím vypuknutí v únoru 1904 disponovala šesti bitevními loďmi, nepočítaje jednu starou, proti sedmi ruským na Dálném východě. Až do bitvy u Cušimy ztratila pouze dvě bitevní lodě (Hacuse a Jašima), jež se potopily po nárazu na minu. Během mírových rozhovorů se potopila ještě vlajková bitevní loď admirála Tógóa Mikasa v přístavu Sasebo následkem výbuchu. Zahynulo 114 námořníků. Naproti tomu po pádu ruské pevnosti Port Arthur a triumfální bitvě u Cušimy se císařské námořnictvo rozrostlo o šest ruských bitevních lodí vylovených na mělčinách nebo zajatých. Na konci války na podzim 1905 čítalo již deset bitevních lodí, víc než na jejím počátku.

Konflikt však Japonsko natolik finančně vyčerpal, že si nemohlo pořídit mnoho nových nákladných lodí. Zaměřilo se proto na co nejmocnější. Již lodě Aki a Sacuma, postavené v letech 1909 až 1911, zastínily nejen vše, co dosud postavily japonské, ale dokonce i evropské loděnice. Jejich boční salva i výtlak 19 800 tun se rovnaly superdreadnoughtům. První skutečné dreadnoughty (nový typ bitevní lodě, jenž se stal vzorem pro všechny další konstrukce, nesl označení po britské bitevní lodi téhož jména spuštěné na vodu v únoru 1906 a dokončené v rekordní době jednoho roku) – Setcu a Kawači o výtlaku 21 440 tun, vyzbrojené dvanácti 305mm děly hlavní ráže – Japonsko dokončilo roku 1912. Slabinou bylo slabší pancéřování. Po jejich dokončení ostrovní říše přistoupila ke stavbě superdreadnoughtů.

Státní loděnice dostaly za úkol postavit dvě taková plavidla, druhou dvojici měly později postavit koncerny Micubiši a Kawasaki. Lodě Fusó, Jamaširo, Hjúga a Ise, postavené v letech 1915 až 1918, nesly dvanáct 356mm děl hlavní ráže, měly silné pancéřování a v cizině, zvláště v tehdy nepřátelském Německu, budily respekt, ačkoli se bojů v evropských vodách vůbec nezúčastnily. Při vypuknutí první světové války v létě 1914 mělo Japonsko dvanáct dreadnoughtů o výtlaku 323 760 tun. Bitevních (řadových) lodí předdreadnoughtovského typu vlastnilo deset s tonáží 142 840 tun.

Do první světové války císařské námořnictvo nijak výrazně nezasáhlo. Tomu odpovídaly i poměrně malé ztráty (z bitevních lodí přišlo pouze o Kawači, jež se potopila 12. července 1918 v zátoce Tokujama následkem výbuchu v muničním skladu, přičemž zahynulo 621 mužů z 1059členné posádky). Zato však usilovně dohánělo dosavadní přední námořní supervelmoci – Spojené království a USA –, které se ze spojenců přeměňovaly v budoucí protivníky. Versailleská mírová smlouva z 28. června 1919 přiřkla Japonsku v rámci reparací dvě německé bitevní lodě, určené ovšem k sešrotování.

V roce 1919 se flotila dreadnoughtů rozrostla na třináct o výtlaku 365 090 tun, a naopak počet bitevních lodí předdreadnoughtovského typu klesl na devět s tonáží 130 800 tun. Námořní program nazvaný „8/8“, reagující na americký z roku 1916, vedl v roce 1921 k dokončení prvních dvou bitevních lodí – Mucu a Nagato – nesoucích osm děl dosud nevídané ráže 406 mm. Jako první bitevní lodě se rychlostí 26,7 uzlu vyrovnaly bitevním křižníkům. Další čtyři lodě typu Owari měly nést už 457mm děla.

Závody ve zbrojení

Zatímco porážka ústředních mocností ve Velké válce je vyřadila ze hry, a dokonce ani dosavadní „královna moří“ Británie neměla peníze na stavbu většího množství tak drahých kolosů, o Francii nemluvě, Japonci roku 1920 ohlásili nový námořní program. Podle něho měli mít po roce 1927 24 bitevních lodí. Bylo jasné, že toto soupeření musí jednou skončit, a tak americký prezident Harding vyzval v létě 1921 k námořní odzbrojovací konferenci, jež podle místa konání vešla do análů jako washingtonská. V době jejího zahájení Japonci spustili na vodu kolosy Kaga a Tosa s tonáží 39 000 tun.

Snahy omezit zbrojení a jejich porušení

Šestého února 1922 představitelé hlavních velmocí washingtonskou dohodu podepsali. Pro bitevní lodě její limity stanovily maximální výtlak 35 000 tun a největší ráže děl 406 mm. Poměr Británie, USA a Japonska v této kategorii válečných lodí činil 5:5:3 a výtlak 525 000:525 000:315 000 tun. Japonci vyřadili dvě zastaralé bitevní lodě, jakož i dreadnought Setcu.

Jenže, jak známo, lidstvo je nenapravitelné a pokusům státníků a diplomatů o omezení zbrojení včetně námořního, ačkoli jejich snahy zdaleka nebyly vždy jen ušlechtilé a šlo spíše o přerozdělení sfér vlivu ve světě, brzy odzvonilo. V Japonsku se ve třicátých letech stále více dostávaly ke slovu vojenské kruhy, pro něž nepřítele nepředstavovalo nacistické Německo, ale Spojené státy. K 31. prosinci 1933 mělo ostrovní císařství devět bitevních lodí o výtlaku 272 000 tun. To je méně, než povolovala washingtonská dohoda.

Militaristé však plánovali stavbu pěti bitevních lodí tak mocných, že by jim v nejbližší době nedokázala postavit rovnocenné ani nejsilnější průmyslová země světa – USA. Po třech letech práce projektantů na podzim 1937 započala stavba gigantů třídy Jamato, majících standardní výtlak 67 123 tun a plný 72 809. Japoncům, kteří již předtím projevili značné mistrovství ve falšování údajů o skutečných parametrech svých plavidel, se ji podařilo utajit až do konce roku 1941, a to tak dokonale, že technické podrobnosti o těchto monstrech neměl ani německý námořní atašé v Tokiu. Před japonským nenadálým útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941 soustředila země vycházejícího slunce v tichomořském prostoru deset bitevních lodí proti devíti americkým. Avšak počáteční oslnivé úspěchy agresora poměr sil radikálně změnily v jeho prospěch.

Gigantomanie Japonců šla tak daleko, že v roce 1942 chtěli vedle páté, vylepšené lodě třídy Jamato začít stavbu dvou ještě větších kolosů o standardním výtlaku 70 000 tun, takzvaných Superjamato se šesti 508mm děly hlavní ráže. Jenže to už se kolo válečné štěstěny po těžké porážce u atolu Midway otáčelo v neprospěch země samurajů, a tudíž jejich stavbu zrušili ve prospěch mnohem potřebnějších letadlových lodí. Třetí loď třídy Jamato dokončili jako letadlovou Šinano, v době svého dokončení roku 1944 ve své kategorii největší na světě.

Jediný, kdo si za druhé světové války mohl dovolit luxus chrlit ve velkém zároveň bitevní i letadlové lodě, byly bohaté Spojené státy. Bitevních lodí postavily dvanáct (další tři měly rozestavěné, ale nedokončené) proti pouhým dvěma japonským zmíněné třídy Jamato (a dalším dvěma rozestavěným).

Císařské námořnictvo ztratilo ve druhé světové válce jedenáct bitevních lodí, zdaleka nejvíc ze všech účastníků celosvětového konfliktu. Potopilo přitom jenom dvě americké, a to obě námořním letectvem při útoku na Pearl Harbor.

Tisíce námořníků sloužících na japonských bitevních lodích obětovaly život a zdraví za císaře. Kromě bitevní lodě Mucu, jež se potopila 8. června 1943 v zálivu Hirošima po výbuchu střeliva, všechny ostatní poslali ke dnu Američané. Válku krátce přečkala pouze bitevní loď Nagato, kterou 18. července 1945 v Jokosuce poškodily americké letouny. Skončila 29. července 1946 při jaderných pokusech USA na Bikinách. A to je také definitivní tečka za historií japonských bitevních lodí, neboť po druhé světové válce už žádné nestavělo, poněvadž ani nesmělo, a navíc nastal všeobecný soumrak této lodní kategorie, jež nesmazatelně ovlivnila chod válečných událostí na světových mořích a oceánech.