Asteroid, výbuch kosmické lodi, vzplanutí hejna komárů. Tunguzská záhada probouzí fantazii dodnes
Psal se rok 1908, kalendář ukazoval 30. června. Krajinu Sibiře v oblasti řeky Podkamenná Tunguska (přítoku Jeniseje) náhle zaplavila oslepující záře, zem se otřásala a tlakové vlny lámaly kmeny vzrostlých stromů jako sirky. Sílu exploze později vědci odhadli na nejméně tisícinásobek té, která zničila Hirošimu – jenže tehdy ještě jaderné zbraně neexistovaly. Zato existuje okolo stovky hypotéz snažících se takzvanou tunguzskou událost vysvětlit, ale každá má slabiny.
P oslední dny června 1908 vládlo nad centrální Sibiří příjemné počasí. Podle záznamů několika meteorologických stanic se právě nad Podkamennou Tunguskou nacházel střed silné a neobvykle stabilní tlakové výše. Zatímco okolí pokrývaly mraky, tady byla jasná obloha – ale přes to všechno jen ne pohoda. Svědectví místních obyvatel z 30. června vypovídají o tom, že už od rána slyšeli dunění a jejich psi zoufale vyli. Někteří spatřili na obloze ohnivé koule, pruhy dýmu nebo světla. V písemnostech Irkutské geomagnetické a meteorologické observatoře se našel zápis od pozorovatele A. K. Korokina hovořící o dvou světelných kruzích, které se kolem sedmé hodiny ranní objevily na severní straně oblohy.
Jen o hodinu později viděli rolníci z vesnice Nižnij Karelinsk na severozápadě modrobílé, jasně zářící těleso válcovitého tvaru, jež se pomalu snášelo k obzoru. Když ho dosáhlo, objevil se na tom místě temný oblak, z jehož okrajů šlehaly plameny. O několik minut později z té strany zaznělo dunění připomínající dělostřelbu a země se začala třást. Venkované se domnívali, že nastal soudný den, padli na kolena a usilovně se modlili. Podobných svědectví z toho rána našli později badatelé v archívech a v dobovém ruském tisku víc. Ještě dramatičtější jsou vyprávění těch, kteří se nacházeli nejblíže epicentru exploze.
Drtivý úder
„Obloha na severu se rozťala vedví a celé nebe nad severním lesem se zalilo ohněm. Vzápětí jsem ucítil strašný žár, jako by na mně začala hořet košile. Horko přicházelo ze severní strany. Chtěl jsem ze sebe košili strhnout, ale v tu chvíli přišel z oblohy strašný úder, který mě vymrštil z verandy. Letěl jsem asi tři sáhy a po dopadu na chvíli ztratil vědomí. Když jsem přišel k sobě, slyšel jsem rachot, jako kdyby se z nebe valily kameny nebo jako dělostřelecká palba. Země se třásla. Zakryl jsem si hlavu, protože jsem se bál, že mě nějaký kámen zasáhne...“ Tak popsal dramatický okamžik exploze S. B. Semjonov z městečka Vanavara, jež se nacházelo 65 kilometrů od epicentra.
Žena jménem Akulina z domorodého kmene Evenků byla místu výbuchu zřejmě nejblíže. Vylíčila badatelům, jak cosi zvenčí prudce stlačilo její čum (stan podobný indiánskému týpí). Objevila se oslepující záře následovaná ohlušujícím hřměním, poryv žhavého větru lámal a zapaloval stromy a pak omdlela. Jejího muže tlaková vlna odhodila desítky metrů a způsobila mu otevřenou zlomeninu, na jejíž komplikace po několika dnech zemřel. Její svědectví potvrdili i ostatní členové kmene.
Sibiř je daleko, zprávy odtud do civilizovaného světa putovaly dlouho, přesto si v Evropě a Americe lidé všimli, že se stalo něco mimořádného. Vědci na seizmických stanicích zaznamenali otřes s magnitudo pět kdesi v Rusku, zatímco meteorologické přístroje registrovaly tlakovou vlnu výbuchu. Svědky podivných jevů byli i prostí lidé v několika zemích západní Evropy. V zápise londýnského meteorologického pozorovatele Spencera Russella pro Královskou meteorologickou společnost se uvádí: „Na severu a severovýchodě byla v noci z 30. června na 1. července vidět silná žlutooranžová záře. Neměla však znaky polární záře, pro kterou jsou typické světelné pruhy a oblouky...“
Podrobný popis poslal redakci deníku The Times pan Holcomb Ingleby z golfového klubu v Brancasteru: „... skupina golfistů se v noci na 1. července kolem 11. hodiny večerní procházela v okolí klubu, když spatřili na obloze podivný světelný jev. Severním směrem se nebe nádherně barvilo podobným způsobem, jak tomu bývá při východu slunce. Úkaz nemizel, ale jeho intenzita naopak rostla až do půl třetí ráno, kdy mraky přicházející od východu učinily nádherné podívané konec. I já se stal přímým svědkem tohoto úkazu. Ve čtvrt na dvě v noci mě probudilo tak silné světlo, že při něm bylo možné v mém pokoji pohodlně číst. Ve tři čtvrtě na dvě byla celá obloha na severu a severovýchodě zalita jasnou září lososově růžové barvy. Ptáci se probudili a začali cvrlikat…“
Svědectví o neobvyklém jasu oblohy té noci zaznamenali ve 114 astronomických observatořích až do vzdálenosti 6500 kilometrů na západ od místa exploze. Zdánlivě je všechno jasné: šlo o prach z rozdrceného kosmického tělesa, které se srazilo se Zemí, nebo vyvržený do atmosféry ze země jeho výbuchem. Jenže je tu háček: částice by se musely od Tungusky až k Londýnu pohybovat proti směru tzv. tryskového proudění obvyklého ve vyšších vrstvách atmosféry, a ještě ke všemu rychlostí přes 300 kilometrů za hodinu.
Něco se zřejmě stalo a to něco si říkalo o důkladné prozkoumání. Jenže tehdejší svět měl jiné starosti. V létě 1914 vypukla první světová válka, o pár let později se Rusko otřáslo ve vírech krvavé revoluce a občanské války. Sibiř byla nedostupná. První expedice se na místo výbuchu dostala až roku 1927 – a nenašla nic z toho, co vědci na místě předpokládaného dopadu kosmického tělesa očekávali.
Marné hledání meteoritu
Leonid Alexejevič Kulik (1883–1942) byl badatel jak vystřižený z nějakého sovětského vědecko-fantastického románu: zarostlý obrýlený vousáč s konfliktní povahou, posedlý svými vědeckými cíli. Narodil se v Estonsku, stal se důstojníkem carské armády, bojoval v rusko-japonské válce. Pak se z neznámého důvodu ocitl ve vyhnanství (záminky k uvěznění nebývaly v Rusku nikdy zvlášť důležité), oproti pozdějším, komunistickým gulagům však bylo carské vyhnanství celkem snesitelné a Kulik se zde stal členem geologické expedice. Zaujala ho mineralogie, zatímco šéf výpravy si zase všiml talentovaného pomocníka. Zařídil mu nejen propuštění, ale i možnost univerzitního studia. Po jeho absolvování začal bývalý vyhnanec pracovat v mineralogickém muzeu a tam ho zaujaly meteority. Jeden z nich se měl stát jeho životním osudem: ten, který se nikdy nenašel...
Svou první expedici za meteority Kulik podnikl roku 1921 a při té příležitosti narazil na starou novinovou zprávu o sibiřské explozi. Nepochyboval o tom, že šlo o dopad obrovského meteoritu, a rozhodl se ho najít. Potřebné prostředky se Kulikovi podařilo shromáždit až roku 1926. Stačily jen na velmi skromnou dvoučlennou expedici – společně s Kulikem, posedlým touhou najít meteorit, jaký svět ještě neviděl, putoval i jeho pomocník, jakýsi Gjulich. Dlouho nemohli najít domorodce, jenž by je dovedl na místo exploze, protože při pouhé zmínce o ďáblovi, který tam sestoupil z nebe, se Evenků zmocňovala hrůza. Uvolili se ke spolupráci teprve po mnoha darech, mezi nimiž nesměla chybět záplava vodky. Následovala cesta skrz bažiny, hejna komárů a další protivenství, až se jim konečně podařilo dojít na místa někdejší zkázy.
„Vůbec jsem si nedovedl představit, jak se tak obrovská katastrofa mohla odehrát,“ popsal později Kulik své tehdejší dojmy. „Kam oko dohlédne, není po lese ani památky. Všechno je vyvrácené a spálené... Člověku je úzko, když vidí mohutné velikány přelomené jako třísky.“ Pozdější vyměřování byla konkrétnější: polom měl plochu okolo 2150 kilometrů čtverečních.
Zdálo se, že Kulik je konečně u cíle. Věděl přesně, co hledá: někde tu musí být obrovský kráter, nejspíš vyhlížející jako slavný Velký meteorický kráter v Arizoně. Možná i mnohem větší, soudě podle svědectví o výbuchu a zemětřesení. A kolem něj musí být spousta materiálu z vesmíru – opět jako v Arizoně. Jenomže na rozdíl od proslulé americké lokality tady určitě zůstalo všechno netknuté …
Ale nic z toho se nekonalo – všude byla jen nekonečná plocha polomu. Dokonce ani v epicentru, jež označovaly povalené kmeny, nenašel Kulik víc než malé jámy naplněné bahnem a vodou. Věřil, že zbytky kosmického tělesa najde na jejich dně, a tak se z nich při dalších expedicích pokoušel vyčerpat vodu. Neuspěl ani při další výpravě roku 1929, která už byla štědře financovaná a na svou dobu dobře vybavená. Výsledek byl tristní: ukázalo se, že jámy nemá na svědomí žádný meteorit, ale běžné jevy odehrávající se v zabahněné tajze. Když začala druhá světová válka, Kulik narukoval jako dobrovolník a záhy padl do německého zajetí. V lágru Spas-Děmensk se nakazil tyfem a na jaře 1942 mu podlehl. Záhada tunguzské události na nějaký čas upadla v zapomnění.
Leonid Kulik ale možná nebyl první, kdo se na místo katastrofy dostal. Nejasné zprávy mluví o jakémsi zlatokopovi a obchodníkovi jménem Suzdalev, jenž se tu objevil už roku 1910. Nejdřív prý pohrozil místním Evenkům ďáblem, který místo střeží, pak překvapivě zbohatl na výměnném obchodu s nimi a nakonec zmizel ve víru revoluce. Co tu hledal a jestli něco našel, se neví.
Blízko oblasti exploze se ještě před Kulikem pohyboval také Vladimir Afanasjevič Obručev (1863–1956), který je známý coby spisovatel sci-fi (několik jeho knih vyšlo i u nás), ale na živobytí si vydělával jako geolog a geograf. Roku 1924 vedl expedici do povodí Podkamenné Tungusky, při níž mimo jiné zaznamenal evencké pověsti týkající se záhadného výbuchu. Zjistil, že místní obyvatelé oblast považují za tabu a odmítají do ní nejen vstupovat, ale dokonce i poskytovat přesnější údaje o její poloze.
Mimozemská loď nebo hejno komárů
Od Kulikových časů oblast zkoumala řada expedic s mnohem lepším vybavením, ale žádná z nich nenašla jediný zlomek materiálu, který by bylo možné považovat za meteorit. Klasickým příkladem je takzvaný Johnův kámen, nalezený v lokalitě exploze roku 1972 svérázným badatelem, pedagogem, básníkem a funkcionářem Johnem Anfinogenovem. Jde o přibližně metrový blok křemene, v jehož okolí byly rýhy, jež podle nálezce svědčily o dopadu velkou rychlostí. Protože složení kosmickému původu moc nenasvědčuje, tvrdí zastánci této hypotézy, že jde o „meteorit nového typu“ nebo že pochází z Marsu. Většina vědců ale soudí, že jde o kus pozemské horniny, konkrétně o křemenec hydrotermálního původu souvisejícího s dávným vulkanismem tzv. sibiřských trapů.
Podobně dopadly i výsledky analýz mikroskopického složení vzorků z místa exploze: zatímco členové některých expedic tvrdí, že v nich našli prvky typické pro meteority, nálezy jiných výprav to buď nepotvrdily, nebo se ukázalo, že podobné složení mají i vzorky odjinud. Přesto současná věda hájí kosmický původ exploze – jen se zatím neshodla na tom, jestli šlo o meteorit (asteroid), nebo o kometu.
Meteorit mohl explodovat ve velké výšce ještě před dopadem, což se opravdu často stává – jenže v případě velkého tělesa pak obvykle na povrch dopadne množství fragmentů. Nebo mohlo jít o těleso, jež do atmosféry vstoupilo pod ostrým úhlem a odrazilo se od hustých vrstev vzduchu jako oblázek na vodě. Jenže co ten výbuch? A odrazily by se všechny trosky?
Komety si jako možný pachatel stojí lépe. Protože se skládají hlavně z vodního ledu a zmrzlých plynů, po srážce se Zemí by toho po nich zůstalo mnohem méně. Jsou tu ale ještě další indicie, které zdánlivě jasný případ trochu komplikují. Především jde o to, že zvláštní věci se děly už před explozí.
Už na jaře 1908 se mezi Evenky začaly masově šířit pověsti o blížící se zkáze. Údajně tak činili šamani, jež před nebezpečím varovali duchové předků. Z oblasti také začala mizet zvěř. V květnu se náhle probudila řada dosud klidných vulkánů na různých místech planety. Záznamy seizmografů z poloviny června 1908 ukazují nárůst tektonické aktivity v oblasti Sibiře. Koncem června zaznamenala univerzita v Kielu neobvyklé anomálie zemského magnetického pole, které se opakovaly až do dne exploze. Den před výbuchem se objevila severní polární záře mnohem jižněji než obvykle...
Nepřekvapí proto, že se objevily i další hypotézy. Nejpopulárnější se stala ta, s níž jako první přišel ruský spisovatel Alexandr Petrovič Kazancev (1906–2002). Podle něj nad Sibiří explodovalo jaderné palivo kosmické lodi z jiných světů. Snahy najít v okolí Podkamenné Tungusky zvýšenou radioaktivitu však přinesly nejednoznačné výsledky.
Poněkud seriózněji vyhlíží tvrzení geologa Andreje Olchovatova, jenž věří, že úder nepřišel z nebe, ale z nitra země. Vychází ze skutečnosti, že v oblasti aktivních tektonických zlomů byla pozorována řada jevů, které zatím nikdo neobjasnil. Nebude nejspíš náhoda, že právě z takových míst přichází nejvíc zpráv o pozorování UFO. Domnívá se, že tunguzská událost má podobný původ.
Nechybějí ovšem ani hypotézy velmi exotické, počínaje srážkou Země s miniaturní černou dírou přes poněkud předimenzovaný laserový vzkaz od mimozemské civilizace až po vzplanutí obrovského hejna komárů. Jisté je jen jedno: podivná exploze nad Sibiří vzrušovat lidskou fantazii hned tak nepřestane.
