V noci z 20. na 21. listopadu 1991 na prasečí farmě Ovčara srbští ozbrojenci zavraždili 265 obyvatel z nedalekého chorvatského Vukovaru. Tento zločin vyšetřoval Vladimír Dzuro (61). Byl to jeho první případ u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Vyslýchal svědky, prováděl exhumace obětí, osobně zatkl válečného zločince Slavka Dokmanoviće. Po letech se vrátil na místo činu kvůli natáčení dokumentárního snímku Vyšetřovatel, jenž měl na konci října premiéru na festivalu v Jihlavě.
O práci hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Louise Arbourové, která požehnala vaší operaci Květinka, při níž jste v červnu 1997 zatkli prvního válečného zločince od konce druhé světové války, se už v roce 2005 natočil film. Kdo vás v něm hraje?
Nikdo. Vůbec v kanadsko-německém filmu nefiguruji. O to ale nejde. Rozumím tomu, že hraný příběh není dokument, ve scénáři není místo pro všechny a je zapotřebí zkratka. Amerického diplomata, generála Jacquesa Paula Kleina, jenž byl tehdy hlavním představitelem přechodné správy OSN ve východní Slavonii, stejně jako mě ale rozzlobila jiná věc. Ve filmu zatčení Dokmanoviće provedla speciální jednotka britské armády (SAS). Ve skutečnosti to však byla polská zásahová jednotka GROM. Generál se proti tomuto zkreslení reality slušně, leč důrazně ohradil.
Při natáčení dokumentu Vyšetřovatel jste se vrátil po mnoha letech na Ovčaru. Jak dnes vypadá místo, kde bylo na konci listopadu 1991 zavražděno 263 mužů a dvě ženy?
Přiletěl jsem do Záhřebu a džípem jel rovnou na Ovčaru. Okraje pole, kde jsme na podzim 1995 odkryli hromadný hrob, byly rudé. Kvetly vlčí máky. Památník byl ověšený růženci. Bylo to velmi emotivní. Tam, kde byla těla naházena, vysadili Chorvaté dvě stě keřů.
Vybavili se vám ti mrtví?
Myslel jsem na to, proč se nám nepodařilo najít šedesát pět těl. Nalezli jsme ostatky dvou set osob. Hrob, kde skončilo dalších šedesát pět lidí, se nám najít nepodařilo. Dodneška mě to straší. Pídil jsem se po tom, v autě OSN jsem tajně ze Srbska převážel svědky přes hranice do Vukovaru, aby ukázali rukou: „Tamhle to mohlo být.“ Fakt jsem se snažil. Chtěl jsem, aby pozůstalí svoje mrtvé mohli důstojně pohřbít. Zklamal jsem je.
Příbuzní obětí dlouho doufali, že jejich blízcí jsou na živu?
Utěšovali se představou, že jsou určitě někde v lágru. Zlobili se na mezinárodní společenství, že nedělá dost pro to, aby zajistila jejich návrat. Když padla zmínka o tom, že nezvěstní z Vukovaru nemusí být mezi živými, odmítali si to připustit. Až do dne, kdy jsme na Ovčare odkryli hromadný hrob… Byla to největší exhumace na území Chorvatska. Na mrtvoly si zvyknete, i na ten zápach. Srdcervoucí byl ale žal pozůstalých při identifikaci na pitevně v Záhřebu. Vzali jsme jim naději, že blízcí žijí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
