Rusko muselo po uzavření tylžského míru 7. července 1807 přistoupit ke kontinentální blokádě – Bonapartovu pokusu o hospodářské zničení Spojeného království. Jenže obchod s ostrovní monarchií pro carskou říši představoval takový význam, že v roce 1810 své přístavy otevřela pro lodě neutrálních států přivážející britské zboží. Tak začala celní válka se zemí galského kohouta. Již od roku 1811 se obě mocnosti chystaly na nové střetnutí.
Napoleon se pojistil uzavřením spojeneckých smluv s Pruskem a Rakouskem, 24. června 1812 jeho armáda překročila řeku Němen a vpadla do Ruska, využívajíc své početní převahy. „Snad nikdy od dob Xerxa a Attily nebyla taková vojenská moc spojena v rukou jediného muže. Byla to Velká armáda (la Grande Armée) – armáda dvaceti národů. Mluvilo se v ní všemi jazyky: německy, italsky, polsky, nizozemsky. Ale tito cizinečtí vojáci, které nemilosrdný odvod vtáhl pod francouzský prapor, byli málo ukáznění, uměli rychle dezertovat a plenit,“ napsal profesor Charles Richet v Úvodu do dějin Francie a francouzské civilizace. Pro Rusko roku 1812 začala první vlastenecká válka.
Druhá nejkrvavější bitva 19. století
Ruská vojska pod velením ministra války knížete Michaila Bogdanoviče Barclayho de Tolly, jenž byl skotského původu, zpočátku ustupovala a uplatňovala taktiku spálené země. Po zdržovacích bojích svedených 16. až 17. srpna Rusové sice vyklidili Smolensk, ale nový vrchní velitel ruské armády, generál-polní maršál Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov, byl nucen 7. září vybojovat obrovskou bitvu u Borodina, jež se stala po bitvě národů u Lipska nejen druhým nejkrvavějším střetnutím napoleonských válek, ale zároveň i druhou nejkrvavější bitvou předminulého století. Ne nadarmo ji Napoleon nazval „bitvou gigantů“ a ve svých pamětech napsal: „Ze všech mých bitev nejhroznější je ta, kterou jsem svedl u Moskvy. Francouzi v ní ukázali, že jsou hodni vítězství, a Rusové získali právo na nepřemožitelnost.“
N. S. Pestrikov vylíčil urputnost borodinské bitvy ve svých Dějinách osobní gardy Moskevského pluku následovně: „Mnozí z bojujících odhodili zbraně, chytli se do křížku, drásali si tváře, škrtili se, až oba soupeři pevně do sebe zaklesnuti padali k zemi mrtvi. Dělostřelectvo přejíždělo po mrtvolách jako po cestě vyložené kládami a vtlačovalo mrtvoly do země nasáklé krví... Křik velitelů a zoufalý nářek v deseti různých jazycích přehlušovala palba a rachot bubnů... Bojiště skýtalo strašlivou podívanou; nad levým křídlem naší armády visel nízko nad zemí hustý černý mrak kouře promíšeného výpary krve, takže nastalo úplné šero – slunce zastřela krvavá clona; uprostřed se ztrácelo Borodino v záplavě ohně –, kdežto pravé křídlo bylo jasně ozářeno slunečními paprsky. Před lidským zrakem se rozprostíral den, večer a noc zároveň.“
Kdo vyhrál u Borodina?
Slavný ruský romantický básník Michail Jurjevič Lermontov napsal: „V kouři se oheň rděl, zvonila ocel, děla hřměla, bodat už ruka umdlévala a kulím v letu zbraňovala hráz zkrvavených těl.“ Ve světle reálných faktů však vyznívá, mírně řečeno, krajně podivně tvrzení některých sovětských publicistů, že vydávat Borodino za Napoleonovo vítězství je „hrubá falzifikace“. Vždyť Korsičan obsadil všechny hlavní ruské pozice (Bagrationovy fleše, Rajevského baterii, Borodino i vesnici Semjonovskaja), po čemž Rusové vyklidili bojiště, a 14. září Velká armáda vstoupila do Moskvy, kterou zničil požár. Francouzský císař při té příležitosti 15. září v Kremlu prohlásil: „Co je to za lidi? To jsou Skytové!“
Generálporučík Alexandr Ivanovič Michajlovskij-Danilevskij s odvoláním na hlášení možajského újezdního prokurátora z 20. května 1836 uváděl, že na borodinském poli spálili 58 521 lidských mrtvol. Tuto cifru ovšem nelze považovat za počet padlých v borodinské bitvě, neboť mezi spálenými mrtvolami se zajisté ocitly i mrtvoly lidí zemřelých na různé choroby, ranění zemřelí na bojišti, padlí v ševardinské bitvě, oběti z řad civilního obyvatelstva, jež zejména později vzhledem k partyzánské válce dosahovaly značných rozměrů, atd.
Ústup přerostl v katastrofu
Obsazení vyhořelé Moskvy Napoleonovi kýžený užitek nepřineslo, jelikož car Alexandr I. na jeho mírové nabídky nijak nereagoval. Bonaparte nyní musel ponechat nemalé síly na krytí křídel postupující armády a neúměrně roztažených zásobovacích linií. Tak se stalo, že francouzské jednotky v Moskvě početně ustupovaly Kutuzovovým vojskům v jejím okolí, a navíc se v týlu Velké armády rozhořela nemilosrdná gerilová válka.
Francouzský císař musel Moskvu opustit a rozhodl se přezimovat ve Smolensku. Jenže Kutuzov mu cestu k jihu přehradil a v bitvě u Malojaroslavce 24. října donutil protivníka k ústupu smolenskou silnicí, jejíž okolí bylo zdevastováno již během tažení na Moskvu.
Ústup někdejší Velké, nyní však již podstatně zmenšené armády po rozmoklé komunikaci přerostl v katastrofu. Ruský pokus o obklíčení bojeschopných zbytků Napoleonových vojsk u řeky Bereziny 26. až 28. listopadu císař sice ještě dokázal vymanévrovat, ale dílo zkázy dokonaly příslovečně kruté ruské mrazy.
Připomeňme, že ani pro ruskou armádu pronásledující vetřelce nebylo tažení procházkou růžovým sadem. Kutuzovovy síly se z 97 000 vojáků a 622 děl v polovině října scvrkly na 27 000 mužů a 197 děl v prosinci.
Zbytky hlavního voje Velké armády přešly 13. prosince u Kovna přes zamrzlý Němen. Napoleonova výprava do Ruska skončila do té doby největší katastrofou, jakou jeho armáda, považovaná za nejlepší na světě, utrpěla. Soupeři během Bonapartova tažení na Moskvu svedli 31 bitev. O rozsahu pohromy svědčí zpráva smolenského gubernátora barona Asche, podle níž bylo ve Smolenské gubernii od 6. listopadu 1812 do 20. dubna 1813 spáleno 61 986 lidských mrtvol a 50 302 koňské zdechliny. Zakopáno do jam bylo 107 188 lidských mrtvol a 81 902 koňské zdechliny.
Třicátého května 1962 prohlásil ve Sněmovně lordů vítěz od Alamejnu, britský polní maršál Bernard Law Montgomery: „První pravidlo načrtnuté na první straně knihy války hlásí: ,Netáhni na Moskvu!‘“
