Jméno českého literáta Jakuba Demla postupně zapadá prachem. Jeho život ale prošel řadou peripetií a zvratů. Mezi jeho velké obdivovatele patřil například Vítězslav Nezval, který se Demla pokoušel několikrát zastat. Autor, jenž je řazen ke katolickému proudu, zemřel 10. února 1961.
Narodil se v srpnu 1878 v moravské vesničce Tasov, kde bychom dnes našli pamětní desku připomínající význam Jakuba Demla. Část dětství strávil v Rakousku, kam ho poslal otec, aby se naučil německy. Zpět do Tasova se vrátil v době, kdy mu umírala matka. Rázem nastoupil na třebíčské gymnázium, na kterém v budoucnu studoval například Vítězslav Nezval či Jan Zahradníček.
Kněz s prořízlou pusou
Na střední škole psal první texty, přispíval do časopisu Sursum, později bylo několik jeho textů otištěno v Novém životě. Jeho další kroky mířily do bohosloveckého semináře v Brně, v roce 1902 se stal Jakub Deml knězem. Prvním působištěm byl Kučerov nedaleko Vyškova, v této době se seznámil s Otokarem Březinou, který budoucího spisovatele ovlivnil. Mladý kněz se po dvou letech stěhoval do Babic, už v té době na sebe poutal pozornost, protože vystupoval kriticky vůči některým krokům církve.
Jakub Deml se spřátelil s Josefem Florianem, se kterým ve Staré Říši (městys na Vysočině) vydával knihy. Dále však pokračoval střet s církevními hodnostáři, a tak v roce 1907 opustil kněžské řady. V předvečer první světové války navázal Deml několik důležitých přátelství, setkal se s Josefem Váchalem, F. X. Šaldou či Jaroslavem Durychem. Po třech letech mu bylo navráceno právo na vykonávání kněžské funkce.
Ještě před válkou mu vyšlo dílo Moji přátelé, které je často uváděno jako nejznámější Demlův počin. Několik měsíců po vydání musel jako kněz čelit křivému nařčení z cizoložství, a tak znovu přišel o kněžské právo. Válku strávil v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Rok 1918 vnímal Deml rozpačitě, nevěděl, co čekat od nové republiky.
Byl vůbec Březinův přítel?
Ve dvacátých letech pravidelně přispíval do novin a věnoval se literatuře. Zastával i několik funkcí v Sokolu. Poklidný tasovský život narušila smrt jeho souputníka Otokara Březiny. Deml na sebe poutal pozornost především svými názory, mnohdy útočil na prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Za jednu z urážek byl dokonce obviněn, sám Masaryk nakonec stíhání pozastavil. Prezident dokonce věnoval Demlovi menší obnos peněz. Ve 30. letech napsal Mé svědectví o Otokaru Březinovi, otevřenou výpověď o někdejším příteli.
Deml českého symbolistu ukázal v úplně jiném světle, a tak se od něj někteří kamarádi odvrátili. Na jeho stranu se překvapivě přiklonil Karel Čapek. Spisovatel po dvou letech vydal básnickou prózu Zapomenuté světlo. S příchodem wehrmachtu zesílil Demlův antisemitismus. Ten byl zakořeněn v katolické víře, ostatně mnoho spolupracovníků papeže sympatizovalo s antisemitismem, ne však s nacistickou ideologií.
Spisovatel několikrát veřejně vystoupil proti židovskému obyvatelstvu. „Řekne-li Vám někdo, že Žid je také člověk, hned mu vyrazte čtyři zuby,“ napsal v roce 1939. Nenávist vůči Židům byla v literárních kruzích běžná, mezi antisemity patřil třeba Jan Neruda. Na druhou stranu se několikrát Deml postavil proti nacistické zvůli. Jeho činy měly bohužel špatné načasování. Po válce ho čekalo obvinění z kolaborace a soud.
Nezval zachraňuje Demla
Byl obžalován za členství v protektorátní organizaci Veřejná osvětová služba. Soudu přihlížel i Vítězslav Nezval, který měl v nově vznikající společnosti značný vliv. I díky jeho zásahu odešel Deml s podmíněným trestem, bylo mu však zakázáno vydávat. Nadějný spisovatel strávil zbytek života v Tasově, na začátku 60. let musel být hospitalizován v Třebíči, kde nakonec zemřel. Tři roky po svém ochránci Vítězslavu Nezvalovi.
Vztah obou literátů trefně nazval Ladislav Dvořák, který napsal dvě básně. První nesla název Vítězslav Nezval hájí Jakuba Demla před Lidovým soudem, druhou pojmenoval Jakub Deml obhajuje Vítězslava Nezvala před Božím soudem.
Jakub Deml má bezpochyby místo v české literatuře, jeho díla nesly prvky nových a experimentálních směrů. Na druhou stranu byl velmi komplikovanou osobností, ale za svými názory si stál. Jednou dokonce prohlásil, že s Masarykem nesouhlasí, ale váží si ho. Označit jej za nacistu či kolaboranta by bylo bohapusté generalizování.
