Cornelis Claesz van Wieringen: Fríští křižáci útočí na Damiettu

Cornelis Claesz van Wieringen: Fríští křižáci útočí na Damiettu Zdroj: Wikipedia.org

Modlící se křižácký rytíř na dobové miniatuře (BL MS Royal 2A XXII f. 220)
Palma Le Jeune: Útok křižáků na Konstantinopol (Les croisades, origines et consequences)
Obléhání Damašku Les Passages Faits Outremer par les Français contre les Turcs et Autres Sarazaines et Maures Outremarins, 1490
Vyobrazení příjezdu křižáků do Konstantinopole
Papež Inocent III. exkomunikuje katary z jižní Francie (vlevo), Masakr katarů křižáky
7
Fotogalerie

Upalování heretiků a vyhubený jih Francie. Jak probíhaly křížové výpravy v Evropě?

Pod pojmem křížová výprava nebo kruciáta si většina lidí představí cesty do oblasti dnešního Izraele Rytíři s křížem na prsou ale nebojovali jen na Blízkém východě. Několik kruciát proběhlo i na evropském kontinentu, mnohé z nich provázely brutality. Papež brojil i proti husitům, jejich počínání se však nesetkalo s úspěchem.

Cílem těchto výbojů byli především pohani a kacíři, kteří se provinil proti víře. Evropské křížové výpravy byly u rytířů mnohem oblíbenější, protože nemuseli absolvovat dlouhou cestu do neznáma. Bonusem se stala půda a lup, na který si mohli „zachránci“ přijít. Tažení zpravidla vyhlašoval papež, jehož rozhodnutí bylo podpořeno zprávami z určitých oblastí.

Řádění proti bezvěrcům v Pobaltí

Vedle klasických výprav do Svaté země uvízla v hledáčku katolíků severní Evropa, především oblast Baltského moře. Někteří rytíři totiž odmítli odcestovat do Izraele, a tak se vydali do bojů proti polabským Slovanům. Křížová výprava dostala přízvisko venedská podle slovanských kmenů, kteří osídlily právě oblast okolo řeky Labe. V literatuře je také známá varianta s písmenem „t“, tedy Venetové. Proti nim vytáhl saský vévoda Jindřich Lev a dánský král Knut V. Téměř stotisícovému vojsku neměli pohané, jak je tehdy papež označoval, šanci. Sám Jindřich Lev vykonal několik výprav, v roce 1167 oblast zcela ovládl.

Ve 13. století pokračovalo tažení proti lidem bez víry, papež se zaměřil na pohanské Prusy. V roce 1217 započala křížová výprava, která skončila o téměř padesát let později. Velkou měrou se na christianizaci podílel Řád německý rytířů a také český král Přemysl Otakar II., ten dokonce při této příležitosti založil město Královec. Prusové se invazi bránili, ale proti přesile neměli šanci a vedle christianizace proběhla i germanizace, což dokládá i fakt, že Prusko bylo jeden z velkých států pozdější německé říše.

Zároveň se křižáci činili v oblasti Livonska. I tato cesta skončila úspěchem, Litva dodnes platí za stát s největším počtem katolíků, k víře se hlásí téměř 80 % obyvatel (téměř 3 miliony lidí). Další kruciáty byly zaměřeny na Finsko, kde Švédi oblast christianizovali a kolonizovali. Zároveň nastalo vymezení mezi katolickým Švédskem a pravoslavným novgorodským státem. Ironicky můžeme dodat, že právě Švédi se o několik století později stanou obránci protestantských hodnot.

Upalování kacířů i křesťanů

Jako velmi krvavou označujeme křížovou výpravu proti albigenským (či katarům). Tu vyhlásil v roce 1208 papež Inocenc III. Kataři se považovali za katolíky, učenci z Vatikánu ale s jejich výkladem víry nesouhlasili. Neodvíjela se totiž od teologického systému, důraz byl kladen na to, čemu určitá skupina věřila. Rovněž odmítali Starý zákon, toto učení vnímal papež jako kacířské a nebezpečné. Dráždilo ho i to, že podobná sekta existuje v jeho blízkosti, albigenští totiž žili v oblasti jižní Francie.

Na křížovou výpravu se přihlásilo nespočet rytířů, protože věřili na jednoduché zbohatnutí. Papež organizaci svěřil cisterciánským mnichům. To, co v historické provincii Languedoc proběhlo, nemělo nic společného s katolickou vírou. Rytíři si nebrali servítky, vypalovali města a zabíjeli jejich obyvatele. Kdo padl do křižáckého zajetí, neměl vyhráno, protože ho zpravidla čekala smrt na hranici. Smutným mementem se stalo město Béziers, kde zahynulo téměř dvacet tisíc lidí. Část z nich se hlásila ke katolické víře. Křižáci zadupali do země i okcitánskou kulturu, papež však mohl být spokojen, protože albigenští byli prakticky vyhlazeni.

Mezi méně známé výpravy patří tažení do oblasti dnešní Bosny, odkud křižáci odešli s nepořízenou. Dále se podíleli na bojích v Aragonii. Papež neměl v Evropě výraznějšího soupeře, pouze do chvíle, kdy se probudili k životu husité.

Odbojní husité

Proti odbojným Čechům vyslal papež Martin V. první křížovou výpravu v roce 1420, do jejího čela se postavil Zikmund Lucemburský, tehdy římsko-německý císař. Ani jedna výprava neskončila úspěchem, v roce 1431 křižáci dokonce prchli z bitevního pole. Jedním z bojovníků proti kališníkům byl i papežský legát Giuliano Cesarini.

České země byly ve středu dění i po bitvě u Lipan, kde husité hořce padli. Králem se totiž stal (po smrti Zikmunda a krátké habsburské epizodě) Jiří z Poděbrad. Také proti němu nechal papež vypravit křížovou výpravu, vedl ji Jiřího úhlavní nepřítel Matyáš Korvín. V bitvě u Vilémova roku 1469 však Jiří z Poděbrad zvítězil.

Křížové výpravy jednoznačně patří do učebnic dějepis, větší prostor samozřejmě dostávají ty do Svaté země. Musíme si však uvědomit, že ambice papežů měly své místo i v Evropě. Někdy kruciáty nesplnily svůj úkol, jindy si papež prosadil svou za cenu brutálních a krvavých metod.