Onoho úterního dopoledne panovalo na Floridě slunečné, ale mrazivé počasí, i přesto se přišly na start raketoplánu podívat desítky lidí. Mezi nimi byli i rodinní příslušníci astronautů, kteří měli vystoupat do vesmíru. Nic nenasvědčovalo tomu, že 28. leden 1986 bude pro agenturu NASA černým dnem. Zhruba minutu po startu stroj explodoval.
Raketoplán Challenger poprvé vzlétl v dubnu 1983, během své kariéry vykonal deset misí. Platil za spolehlivý stroj. I proto byl vybrán na expedici s názvem STS-51-L. Mělo jít o běžnou cestu, která měla vypustit jednu telekomunikační družici. Mise byla naplánována na sedm dní, během toho se astronauti měli věnovat i dalším doplňujícím úkolům.
Učitelka na palubě
Zajímavostí je program Učitel ve vesmíru, který inicioval americký prezident Ronald Reagan v srpnu 1984. Díky tomu se na palubu raketoplánu dostala učitelka Christa McAuliffeová. Zároveň měli astronauti k dispozici experimenty, které vymysleli vysokoškolští studenti. Dalším bodem na seznamu bylo také vyfotografování Halleyovy komety.
Posádce velel zkušený Francis Scobee, který měl za sebou několik letů a platil za profesionála. Pilotem se stal Micheal Smith, který dříve řídil vojenská letadla. V kokpitu raketoplánu si měl odbýt svou premiéru. Mezi další členy posádky patřil Elison Onizuka, Judith Resniková, Ronald McNair a Gregory Jarvis. Sedmým člověkem byla zmíněná učitelka Christa McAuliffeová, která byla v době příprav překřtěna na prvního vesmírného turistu.
Samotný let měl proběhnout už 25. ledna, ale kvůli špatnému počasí a nízké viditelnosti byl přesunut na 27. leden. Ani pondělí kosmonautům nepřálo, a tak volba padla na úterý. Na Floridě sice panovaly mrazy, ale na obloze se objevilo slunce. Start byl načasován na 11:38, v tu chvíli se zažehly motory a Challenger vyrazil na další misi, tentokrát poslední.
Silný náraz na vodní hladinu
Start raketoplánu přenášely televize z celého světa, málo z nich si všimlo zlověstně temného obláčku na pravém motoru. „Paráda, super,“ volali kosmonauti, ani jeden z nich nevěděl, co je čeká. Nenápadný dým totiž o několik vteřin později způsobil jednu z největších tragédií v dějinách kosmonautiky.
Během první minuty vše probíhalo zdánlivě v pořádku, po sedmdesáti vteřinách se ozvala ohlušující exploze a na obloze byly vidět padající trosky. Přihlížející zůstali stát jako opaření, mnozí z nich začali usedavě plakat. Prakticky okamžitě začaly pátrací akce, inženýři doufali, že astronauti mohli výbuch přežít. Lidé si však museli dát pozor, protože některé části raketoplánu dopadly na zem až hodinu po startu. Důvodem byla silná exploze, která kusy stroje vynesla až do stratosféry.
Po několika hodinách bylo jasné, že z posádky nikdo nepřežil, protože nebyla k nalezení kabina. Ta se nakonec objevila zhruba ve třicetimetrové hloubce Atlantského oceánu. V kokpitu byla objevena těla astronautů. Dle vyšetřovatelů nezemřeli po výbuchu, ale až v době, kdy kabina dopadla na mořskou hladinu. Mělo se jednat o téměř čtyřsetkilometrovou rychlost.
Selhaní drobné součástky
Všichni si samozřejmě kladli otázku, proč se celé neštěstí muselo stát. Na to měli nalézt odpověď odborníci, kteří zahájili vyšetřování 6. února 1986. Výsledek byl oznámen o čtyři měsíce později. Mělo se jednat o selhání těsnění na jedné z raket, dle vědců mělo dojít k poškození během transportu raketoplánu. Na vině bylo i mrazivé počasí, a tak pryžové kroužky netěsnily. To mělo fatální následky, protože kvůli tomu narazil jeden z motorů do externí nádrže a následoval výbuch.
Po tragédii proběhly změny ve vedení agentury NASA, ta zároveň pozastavila veškeré lety do kosmu. Ostatní raketoplány prošly kompletní revizí. Rok po tragédii drželi obyvatelé Floridy 73 vteřin smutku jako uctění památky zesnulých kosmonautů. Po členech byly rovněž pojmenovány objevené planetky.
Tragédie Challengeru dlouho platila za bolestivou jizvu amerického kosmického programu. Druhá přibyla v roce 2003 po zřícení raketoplánu Columbia.
