nahoru

Krvavý rozchod se Sovětským svazem. Za nezávislost Litvy zaplatilo životem 14 lidí

Šimon Kadeřávek 13. ledna 2021 • 14:10
Krvavý rozchod se Sovětským svazem. Za nezávislost Litvy zaplatilo životem 14 lidí
foto: čtk

Sundání komunistického hávu a následná emancipace států proběhla v tuzemsku nervózně, ale poklidně. Podobné štěstí neměli obyvatelé Rumunska či Litvy. Především vývoj v pobaltském státě je pro našince neznámý. Litva vyhlásila v roce 1990 nezávislost, Sovětský svaz ji označil za protiústavní a vyslal do země armádu. Ta se dostala do křížku se samotnými Litevci, tvrdé boje skončily 13. ledna 1991. První dny nového roku si vyžádaly čtrnáct životů.

Litevská nezávislost je datována do roku 1918, zatímco v Československu slavíme 28. říjen, Litevci mají 16. únor. Pobaltské země ale mají nevýhodu, že jsou v zájmové oblasti Ruska. Tehdejší Sovětský svaz si dělal na Litvu zálusk, po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov se nad nezávislými pobaltskými republikami začalo smrákat. Pod Stalinovými pohrůžkami vyslal litevský národní sněm prosbu, zda by se země nemohla přičlenit k SSSR. Od 3. srpna 1940 měla mapa Evropy nový stát, Litevskou socialistickou republiku.

Už nechceme srp a kladivo!

Pod komunistickou nadvládou vydrželi Litevci až do 80. let 20. století. V Sovětském svazu vrcholila glasnosť a perestrojka, a tak porobené národy doufaly v nezávislost. Volby roku 1990 ovládla strana Sąjūdis, která volala po samostatnosti Litvy. První krůčky byly opatrné, země nejdříve přijala svou vlajku, kterou tvoří tři barevné pruhy. Na sovětské mutaci měla Litva pouze zelený pruh, na větší části vlajky byla rudá barva se srpem a kladivem.

Věci se daly do pohybu 11. března 1990, tehdejší vládní činitelé vydali deklaraci, která prohlašovala Litvu za svobodný stát. Dokument podepsalo na padesát funkcionářů. De facto to znamenalo odloučení od Sovětského svazu. Svět se zájmem sledoval snažení nových států, ale nikdo se neměl k tomu, aby nezávislou Litvu uznal. Jedinou výjimkou byla socialistická Moldávie, ta přispěchala s uznáním 31. května 1990. Problém byl, že Moldávie neměla status nezávislého státu, protože stále patřila pod Sovětský svaz.

Gorbačov s prohlášením nesouhlasil, nechtěl být člověkem, který bude v učebnicích veden jako ničitel SSSR. Dokument označil za protiústavní a napětí mezi Sovětským svazem a Litvou rostlo. Sověti obsadili několik budov, Gorbačov rovněž zavedl ekonomickou blokádu Litvy. Pobaltskému státu se nedostávalo plynu či elektřiny. Veřejnost začala propadat panice a nezávislost byla v ohrožení. Strach měli i ruští obyvatelé, kteří v Litvě žili.

Gorbačov dává ultimátum

Lednové události začaly hádkou mezi premiérkou Kazimirou Prunskienė a předsedou parlamentu Vytautasem Landsbergisem. Prunskienė se začátkem roku 1991 sešla s Gorbačovem, chtěla po něm záruku, že Sovětský svaz nepodnikne vojenskou akci. Ten to však odmítl. Situace se ještě více zdramatizovala generálními stávkami, které v zemi postižené obchodním embargem proběhly. Zároveň Litva bojovala s inflací a zdražováním potravin.

Osmého ledna protestovali před vládními budovami lidé z hnutí Yedinstvo. Ti byli známí svými prosovětskými názory. Není jasné, zda tato „setkání“ proběhla na objednávku Moskvy. Yedinstvo se spojilo s litevskými komunisty. Zároveň přilétly do země stovky vojáku v čele se speciálně vycvičenou jednotkou Alpha.

Na postu premiéra už nefigurovala Prunskienė, nahradil ji Albertas Šimėnas. Ten vydržel ve funkci tři dny, během bojů však zmizel a objevil se až po několika dnech. Následně vystoupil před Nejvyšší radou (litevský vládní orgán) Gorbačov, který trval na podřízenosti Litvy Sovětskému svazu a zrušení všech antikomunistických zákonů. Čekal, že mu představitelé vyhoví, dal jim dokonce ultimátum, které stanovil na třetí hodinu odpolední 11. ledna 1991.

Krveprolití propuklo nad ránem

V tentýž den začaly sovětské jednotky obsazovat vládní budovy, jako první se zmocnily ministerstva obrany ve Vilniusu. Padly i první výstřely, k vojenským akcím docházelo i v dalších městech. V 15:00 proběhla tisková konference, kterou vedl šéf KS Litvy. Oznámil vznik nového úřadu a podřízení Sovětskému svazu. I přesto pokračovaly další vojenské přesuny. Gorbačov totiž požadoval vyjádření od nejvyšších představitelů.

Víkendové události se daly do pohybu v sobotu 12. ledna, Sověti kontrolovali některé úřady. Dalším problémem byla absence infrastruktury, kterou komunisté zcela vyřadili. Desítky lidí zůstaly uvězněny na vlakových a autobusových nádražích. Smutný epilog přišel okolo druhé ráno onoho 13. ledna, u Vilniuské televizní věže se tísnily davy, lidé chtěli jediné – nezávislost.

Sovětské velení zareagovalo po svém, na místo vyslalo tanky Rudé armády. Ty zahájily palbu slepými náboji. Do toho se přidala i opravdová střelba. Během několika minut zemřelo na následky střelného poranění 12 lidí, zbylé dvě oběti byly přejety tankem. Atmosféra zhoustla, Sověti začali střílet i do oken televizního studia. Vysílání vojáci násilně přerušili, informace se svět dozvěděl od malého televizního studia v Kaunasu, jehož signál zachytili Švédi. Později toho dne se dav ještě rozšířil a proti okupantům protestovalo na 50 tisíc lidí.

Oběti napříč generacemi

Nekomunistické vedení Litvy okamžitě odeslalo dopis OSN, boje postupně ustávaly. Gorbačov posléze tvrdil, že palbu zahájili demonstranti. Okupace trvala ještě několik měsíců, stav ze začátku ledna se však neopakoval, protože Litva se ocitla v centru pozornosti. Poslední jednotky odjely až v srpnu 1993. Velký podíl na konečném uznání Litevské republiky měl Island, ten ji totiž uznal jako nezávislý stát, stalo se tak 4. února 1991.

O pět dní později proběhlo referendum, 90 % voličů hlasovalo pro nezávislost. Samostatnost ale byla vykoupena krví obyvatel. Mezi zabitým bychom našli několik studentů, dělníka či vědeckého pracovníka. Ztráty utrpěli i Sověti, zastřelen byl jeden z plukovníků KGB.

Třináctý leden se dostal mezi litevské památné dny. Na nepokoje odkazuje i několik pomníků, jeden z nich je v těsné blízkosti televizní věže.

Šimon Kadeřávek




Diskuse ke článku